Ten příběh se mi stále vynořuje v paměti, když sáhnu do dávných a zamžených let našeho kraje. Vzpomínám, jak kdysi v chalupě u Mladé Boleslavi žil muž, kterého celý kraj znal jako pana Tomáše Vávru. Měl fenku, kterou pojmenoval Libuše jméno, jaké dávají jen Češi svým milovaným psím společnicím.
Libuše byla jeho pýchou. Když si ji přinesl jako malé štěně, sám ji učil sedat, zůstat, i aportovat klacek za vesnicí v lukách rozkvetlých vlčím mákem. Na myslivost spolu chodili, v zimě se společně vraceli s promrzlými prsty a teplým dechem. Všude ji bral s sebou a ona mu spala u prahu, chráníc jeho spánek bezpečným psím pohledem.
Časy se ovšem změnily. Vávra si všiml, že štěňata mají cenu a dobře se prodávají na trhu v Praze. Ze začátku to byla nevinná věc, ale s každým dalším vrhem Libuše chřadla, hubla a stále víc odpočívala v koutě. Jeden den přišel vesnický zvěrolékař a pravil Jestli to nenecháš být, Libuše to dlouho nevydrží!
Pan Vávra neslyšel rád taková slova. Místo aby polevil, zlobil se. Libuše už nebyla radostí, ale břemenem, které chtěl co nejdřív ze své cesty odstranit.
Jednoho chladného rána, když vítr ševelil mezi smrky, odvedl Libuši hluboko do lesů za vesnicí, blíž ke Sobotce. Cestu šli mlčky a jen Libuše radostně cupitala kolem, nechápajíc, proč pán nemluví jako vždycky. Tam, poblíž starého dubu, jí přivázal ke stromu a odvrátil se. Pro Libuši to byla nová hra, myslela si; čekala.
Libuše dlouze čekala. Nejprve tahala za provaz, pak fňukala. Když slunce kleslo za obzor, začala výt; ztrácela hlas a ztrhávala si bolavou srst z krku. Les syčel listím, brzy nastoupil mráz. Nikdo nepřišel.
Když se stmívalo, vystoupil z houští velký šedý vlk. Pomalu našlapoval, zastavil pár kroků před Libuší a upřeně na ni hleděl bez šklebu, beze zloby, jen mlčky koukal.
Libuše ztuhla a napjatě čekala útok, ale nebála se: co nejhoršího by ji teď ještě mohlo potkat?
Ale vlk ji nepřepadl. Bez opatrného vrčení, pomalu prošel okolo, obcházel strom a očuchal pouta, zem, i samotnou Libuši. Poté si lehl opodál a uložil se tak, aby na ni celé noci viděl.
Když noc zavládla v lese svou vládou, začali přicházet menší predátoři, zvědaví na slabou fenu. Vždy, když někdo přistoupil blíž, vlk vstal a stoupnul si mezi útočníka a Libuši. Zarytě vrčel; stačilo to, aby je odehnal. On sám se k ní více nepřibližoval, než bylo nutné jen hlídal, bděl a zůstával v její blízkosti.
Libuše už neplakala, jen ležela, sípala, občas zvedla hlavu a hledala očima, jestli vlk nezmizel. Ale on tam byl. Ceou noc.
Když už ranní mlha prorůžověla nad údolím a do lesa vstoupili lidé lesníci z blízké vesnice hledali stopy škodné. Uslyšeli slabé kníkání a objevil se jim podivný obraz: k stromu přivázaná fenka a před ní šedý vlk, co stál jako stejně statečný strážce.
Zmatení muži se zastavili. Vlk na ně pohlédl klidně a bez bázně, poté ustoupil pomalu do stínu lesa a zmizel mezi stromy, kam lidské oko nedohlédne.
Libuši odvázali a domů vzali; přežila noc díky tomu, že někdo ze zvířat se rozhodl nebýt predátorem.
A jak mi babička vždycky říkávala: někdy jsou ti nejdivočejší tvorové soucitnější než ti, kteří si říkají lidé.