Jela jsem se synem z nákupního centra. Vedle mě seděla žena s dítětem, které bylo prakticky stejně staré jako můj syn.
Autobus byl plný lidí. Uviděla jsem mladého chlapce, který poslouchal hudbu přes sluchátka, a požádala jsem ho, aby mi uvolnil místo. Okamžitě vstal a já se synem jsme si sedli. Můj syn mu dokonce dal jako poděkování sladkost. Byl v rozpacích a usmíval se.
A pak jsem si všimla, že se tamní žena rozhodla můj trik zopakovat. Začala doslova tahat za krk nějakého muže, který pravděpodobně podřimoval. Ten nereagoval , a tak žena začala křičet. Muž se probudil a začal být rozrušený. Naprosto nechápal, co se děje.
– Copak nevidíte, že jsem s malým dítětem? Uvolněte mi cestu! – Křičela tak hlasitě, že i její syn začal ze strachu plakat.
– A já nechci!
A víte, já ho podporuji a chápu, proč udělal to, co udělal. Vždyť jí nic nedlužil! Navíc si nezaslouží, aby se k ní choval tak ponižujícím a urážlivým způsobem. Navrhla jsem jí, aby si její syn sedl vedle mě. Ale ne – pro ni bylo důležitější vyvolat skandál.
Víte, já jsem nikdy nic takového neudělal. Když bude potřeba, slušně ji požádám. Když ustoupí dítěti, tak děkuji pěkně. Pokud ne – taky to chápu, protože je to jejich volba. Ale za ty roky se mi ještě nestalo, že by mě někdo odmítl.
Nejspíš proto, že na lidi nikdy nekřičím, jenom se ptám.
