Příběh, který už nějakou dobu koluje po českém internetu, zní možná neuvěřitelně, ale život často tvoří takové zápletky, že i ten nejlepší scénárista by zůstal v šachu. Stojí za to dočíst jej až do konce, je opravdu zajímavý.
Miroslav se vracel domů z noční směny, úplně vyčerpaný. Ze všeho nejvíc se těšil, až si lehne do postele a konečně se pořádně vyspí. Práce byla dřina, ale po propuštění z vězení se jinde než v kamenolomu stejně nesehnal. Měl vlastně štěstí parta pracovníků ho vzala do podnájmu. V jeho situaci mohl jinak skončit v maringotce poblíž haly. Chtěl si zkrátit cestu domů, tak prošel parkem, aby byl rychleji doma.
Na lavičce před sebou si všiml velkého zabaleného balíku. Když přišel blíž, ztuhl v dece bylo malé miminko. Miroslav stál v naprosté bezradnosti. Fyzicky byl na dně a toužil jen po spánku, ale duše se zachvěla při pomyšlení, že by dítě mohlo v sychravém podzimním večeru ležet v parku už celé hodiny. Opatrnost mu našeptávala, že by se svou minulostí měl dát od toho ruce pryč. Nakonec ale poslechl srdce. Přivézt dítě do bytu, kde je patnáct chlapů, mu přišlo nepředstavitelné. Přivinul tedy miminko k sobě a zamířil k dvoupatrovému domu, kolem kterého často chodil byl tam dětský domov.
Vysvětlil situaci vychovatelkám. Ukázalo se, že jde o holčičku. Službukonající sestra řekla: Žádný vzkaz od maminky tu není. A co kdybychom jí dali jméno Kristýna Miroslavová? Tak ať je to tak, souhlasil Miroslav, lehce se usmál a odešel. Tato událost mu nedávala spát neměl už žádné příbuzné a stále měl pocit, že mu něco chybí. Často si na nalezené děvčátko vzpomněl a občas si do dětského domova zavolal. Když Kristýnka trochu povyrostla, začal za ní chodit na návštěvy s dárky.
Při každém setkání mu malá Kristýnka předávala obrázky, na kterých byla ona, maminka a tatínek. Nová vychovatelka domova Hana, žena přibližně ve věku Miroslava, si povšimla, jak má Miroslav k holčičce hezký vztah. Sama vyrostla v tomto domově, takže dobře věděla, jak moc pro dítě rodina znamená. Věděla ale také, že samotnému muži dítě svěřeno nebude.
Hana chtěla pomoci dvěma lidem, na kterých jí záleželo. Navíc si Miroslav za roky péče a upřímného zájmu získal i její sympatie vždyť Kristýnku navštěvoval již deset let! Kristýnka vždycky toužila, aby si ji táta jednou odvedl domů. Miroslav už pět let splácel hypotéku na byt díky tomu, že byl mistrem v lomu, měl lepší plat než dělníci. Ale absence rodiny celou situaci zkomplikovala!
Hana a Miroslav si jednou dlouze promluvili. Došli k tomu, že k sobě mají natolik blízko, že by mohli oficiálně uzavřít manželství a splnit tak Kristýnce její životní sen! Vyřídili všechny potřebné doklady, zařídili Kristýnce hezký pokojíček a vyrazili do dětského domova. Holčička se mu okamžitě zavěsila kolem krku a pak objala i Hanu. Všimla si, že tentokrát září táta radostí. Miroslav se sklonil, vzal ji za ruce a tiše řekl: Kristýnko, sbal si věci. Jedeš domů. A my na tebe čekáme.
Kristýnčin dětský sen se po deseti letech naplnil získala skutečnou rodinu díky člověku, který ji kdysi našel osamocenou na lavičce. Co se stalo dál mezi Miroslavem a Hanou, příběh neprozrazuje, ale je víc než pravděpodobné, že spolu zůstali. Spojilo je totiž štěstí a radost z dobra, které dokázali dát jedné malé holčičce.
Takové nebo podobné příběhy dokazují, že země nikdy nezchudne na dobré lidi. Protože laskavost, otevřenost a schopnost pomáhat druhým dělají život smysluplnější nejen ostatním, ale i nám samotným. To je to, co má v životě skutečnou cenu.