Hele, musím ti něco říctco jsem zažila s Petrem, je fakt typická pražská story. Seznámili jsme se, chodili spolu něco přes půl roku a bylo to přesně to období, kdy jsou i jeho drobné, skoro až legrační nedostatky součástí jeho kouzla. Byl to takový pan ideální: chytrej, úspěšnej, vždycky upravenej, znal knížky, ví o všem svojenebo si aspoň myslel, že ví. Víkendy jsme trávili v kavárnách u Vinohrad, procházeli se po Letné, rozebírali filmy nebo divadlo a já měla pocit, že jsme naladění na stejnou vlnu.
Postupně ale začalo být jasné, že naše představy nejsou tak úplně stejné. Já vnímám vztah jako partnerství, kde jsou věci fér, ale Petr to začal brát spíš jako možnost mít pohodlíčko bez větší snahy.
Jednou u večeře mi vylil čaj, podíval se na mě a povídá: Poslouchej, není trochu hloupý platit za dvě byty, když jsme stejně pořád spolu? Přemýšlel jsem, že bychom si mohli najít pěkný dvoupokojový byt někde u centra, třeba na Žižkově.
Usmála jsem se já už to chtěla dávno navrhnout. Jenže z toho, co následovalo, mi upřímně sklaplo.
Ale pojďme se hned domluvit na pravidlech, řekl tím svým formálním tónem, jako bychom řešili firemní smlouvu, ne společný domov. Jsme přeci moderní lidi. Navrhuju, ať máme oddělený rozpočty a všechny společný výdaje dělíme napůl: nájem, energie, nákupyvšechno padesát na padesát.
Přikývla jsem, to znělo ještě fér.
A co domácnost, jak to vymyslíme? zeptala jsem se čekala jsem, že naváže stejně férově.
Petr se trošku ošil, usmál se, mrkl na mě a povídá: Tak to je jasný, příroda to má zařízený. Jsi žena, máš pořádek v krvi. Takže vaření, úklid, praní to je na tobě. Já třeba vynesu koš, když musím, nebo přidělám poličku, kdyby spadla, jinak je všechno hlavně tvoje. No neříkej, že nechceš být paní domu?
V tu ránu bylo v místnosti takový ticho, až jsem slyšela vlastní tep. V hlavě mi běželoproč by si platil uklízečku, když má milovanou holku?
Nehádala jsem se a řekla mu to jeho vlastníma slovama.
Hele, Petře, rozumím, jak to myslíš. Chceš mít partnerství ve financích, je to fér. Chceš, aby bylo doma útulno, teplou večeři na stole, čistý košile… ale já taky makám osm hodin denně. Nemám energii věnovat večery běhání kolem bytu.
Viděla jsem, že ho to moc nepotěšilo, ale aspoň mě poslouchal.
Mám návrh když všechno dělíme, rozdělme i domácnost. Co kdybychom si dvakrát týdně najali paní na úklid? Uklidí, vyžehlí, navaří na pár dní. Rozdělíme si to půl na půl. Bude čisto i teplo domova, nikdo nebude na prášky. Atmosféru doladím jásvíčky, závěsy, co budeš chtít.
Jeho výraz se měnil: nejdřív nechápal, pak se rozčiloval a nakonec byl úplně odtažitej. Viděla jsem na něm, jak mu v hlavě běží kalkulačkaten rozpočet na paní na úklid mu vůbec neseděl.
Proč bychom měli do bytu tahat cizí lidi? ohradil se. To jsou zbytečný výdaje. Ty jsi přece ženská, ne? Je to tak těžký uvařit večeři pro svýho chlapa? To je přece projev lásky, ne práce.
Přesně ve chvíli, kdy šlo o skutečnou hodnotu ženský práce, všechno najednou byla láska a poslání. Večeře je podle něj dárek, ale na nákup už se skládáme.
Zkusila jsem mu to říct laskavě: Petře, jestli mám po celým dnu v práci stát u plotny, zatímco ty paříš hry nebo sleduješ seriál, nevím, kde je láskato je prostě práce zadarmo. Jestli dělíme rozpočet, musíme dělit i povinnosti. Buď napůl, nebo za to někdo dostane zaplaceno. Rozhodně ale nemíním platit stejně jako ty a ještě vzít na sebe druhej plnej úvazek.
Na to už nic neřekl. Večeře byla úplně v tichu, pak řekl něco ve smyslu, že to musí promyslet.
Druhý den žádné Dobré ráno, jak měl ve zvyku. Večer jen strohá SMS, že zůstává déle v práci. Za tři dny se po něm slehla zempřestal zvedat telefon. Asi za týden jsem z chatu s kamarádkou zjistila, že prý říká, že jsem povrchní, neumím se postarat o domácnost a doma mě to vůbec nezajímá. Že prý mi jde jen o prachy a nejsem typ na rodinu.
Bolí to půl roku vztahu, společné plány, iluze. Ale upřímně, už jsem teď v klidu.
To, že Petr zmizel, bylo vlastně to nejlepší. Nešlo mu o mě, jenom o pohodlný pokojíček bez starostí.
A víš co? Jsem si najala paní na úklid pro sebe, domů chodím do čistýho bytu, dám si čaj, pustím si svůj playlist a fakt cítím štěstí, že nemusím makat pro někoho, kdo mě bere jako samozřejmost.