Kateřina seděla v kuchyni a zírala na prsten s drobným kamenem, který jí nedávno daroval Viktor. “Jen tak,” jako vždycky. Kdysi takové dárky rozbušily její srdce, teď v ní vyvolávaly jen tíživou prázdnotu. Nic nebylo horší než žít s člověkem, kterého nemilujete…
S Viktorem se seznámila ještě na vysoké. Byl “tím kamarádem” – spolehlivým, tichým, laskavým. Vždy po ruce, vždy připravený pomoci. Nikdy ho nebrala vážně, dokud nezačal projevovat zájem. Trpělivě, vytrvale. Dokonce se mu smála v rozhovorech s kamarádkami.
Ale on se nevzdal.
Nakonec začali chodit. Pak se k ní přestěhoval. Všechno se dělo jakoby samo od sebe. Jen opravdové city se nikdy neprobudily.
Viktor byl se vším spokojený. Vařil jhe heřmánkový čaj, myl za ní nádobí, žehlil šaty. A Kateřinu dráždil i jeho dech. Připadal jí slabý, bez páteře, nudný.
Kamarády říkali, že má štěstí – takové muže je třeba si hýčkat. Ale za zády špitali – Kateřina si ho nezaslouží, je cynická, chladná.
A on stále snášel její chování. I když flirtovala s jeho kolegy. I když ho odstrkovala. I když jednou vykřikla: “Nechoď za mnou. Mám tě plné zuby.”
Stál ve dveřích, bledý, s vyhaslýma očima. A nepokusil se ji zadržet.
O pár týdnů později potkala Martina – drzého, charismatického. Sešli se v baru, kde se opilá houpala na baru. Mlčky se k ní posadil a prohodil: “Za rok budeš litovat, že jsi opustila toho, kdo tě miloval.”
Zasmála se.
S Martinem to bylo jako ve filmu: drahé restaurace, probdělý noci, luxusní dárky. Dokud nezačaly ostré pohledy, výčitky za hlasitý smích, nesouhlas s jejím oblečením. Pak přišla nevěra. A ani se neomluvil:
“Co jsi čekala? Nic jsem nesliboval.”
Kateřina vyšla do deště. Chtěla Viktorovi zavolat. Ale nikdy to neudělala.
Doma vytáhla staré fotky – on a ona, šťastní. On ji drží za ramena a ona se na něj dívá milujícím pohledem. Nebo jen předstírala?
O pár dní později ji přepadl nervový kolaps. Srdce to nevydrželo. V nemocnici poprvé uviděla ve Viktorových očích ne lásku, ale lhostejnost.
“Proč jsi přišel?” zašeptala.
“Nevím. Ze zvyku.”
A odešel. Nechal tu heřmánek – ten, který kdysi milovala víc než růže.
“Proč ses bála být milovaná?” zeptala se psycholožka.
Kateřina vzlykla:
“Protože to je riziko. Protože všichni, kdo mě kdy milovali, nakonec odešli. Otec zmizel, když mi bylo sedm. Máma řekla: ‘Už nikdy nikomu nevěř.’ Snažila jsem se. Schovávala jsem se za cynismem, za ostrými slovy. Ale Viktor pronikl…”
Plakala. Plakala tiše, jako by si konečně dovolila cítit.
“Chceš ho zpátky?”
“Víc než cokoli na světě. Ale on mě už nechce vidět. A chápu proč.”
Uběhly dva roky.
Kateřina zahlédla Viktora v kavárně. Seděl u okna, prohlížel si menu a prsty vyťukával známý rytmus. Přistoupila.
“Ahoj. Můžu si sednout?”
Přikývl. Mlčel. Pozorně ji pozoroval.
“Nechci, abys mi odpustil. Jen jsem chtěla poděkovat. Za to, jaký jsi byl. A promiň, že jsem neuměla milovat.”
Vstala a odešla.
Za týden jí napsal: „Zkusme to znovu. Jen pomalu.“
Teď spolu nežijí. Chodí na rande, smějí se, mlčí. Učí se znovu důvěřovat.
Na její ledničce visí magnetka s citátem: „Když je ti zima, chovej se tepleji.“
A každé jejich “pomalu” je krokem k sobě. Krokem tam, kde je možné znovu cítit, že tě někdo miluje. A že i ty toho jsi schopná.