„Máte měsíc na to, abyste opustili můj dům!“ oznámila tchýně.
Všechno mezi mnou a Jakubem vypadalo jako pohádka: dva roky spolu a pak rozhodnutí vzít se. S tchýní, Evou Pavlovnou, jsem vždycky vycházela dobře. Zdála se mi laskavá a moudrá, její rady jsem si vážila a její názor respektovala. Myslela jsem, že mám neuvěřitelné štěstí – tchýně se nám do života nemotala, nic nevyčítala a její vlídnost mě hřála u srdce.
Svatbu zaplatila celou Eva Pavlová. Moji rodiče si kvůli finančním potížím velké výdaje dovolit nemohli, a tak přispěli jen skromně. Oslava byla nádherná a já byla přesvědčená, že před námi leží šťastný společný život. Jenže hned po svatbě, dřív než jsme se stačili vzpamatovat z euforie, nás tchýně pozvala k vážnému rozhovoru. Její slova udeřila jako blesk z čistého nebe.
„Děti, splnila jsem svou povinnost,“ začala s ledovým klidem. „Vychovala jsem Jakuba, dala mu vzdělání, pomohla mu oženit se. Teď jste rodina, a nechci, abyste se urazili, ale máte měsíc na to, abyste se z mého domu vystěhovali. Je čas, abyste se naučili žít sami. Ano, zpočátku to bude těžké, ale naučíte se šetřit a hledat řešení. A já… já si konečně zasloužím žít pro sebe.“
Na chvíli se odmlčela, pak pokračovala, jako by nám zatloukala hřebíky do rakve:
„A nepočítejte se mnou, až přijdou vnoučata. Dala jsem synovi všechno a na výchovu dětí už nemám sílu. V mém domě budete vždy vítáni, ale já jsem babička, ne chůva. Prosím, nesuďte mě. Až budete v mém věku, pochopíte.“
Stála jsem jako opařená. Uvnitř mě válčil vztek, zrada a bezmocnost. Jak to mohla udělat? Eva Pavlová si bude užívat život ve svém prostorném třípokojovém bytě v centru Brna, zatímco my s Jakubem se budeme tísnit v pronájmu a počítat každou korunu. A nejhorší na tom bylo, že Jakubovi patřila část toho domu! Proč by měl odcházet? A co ty vnoučata… Copak většina babiček netouží po tom, mít kolem sebe děti? Ale naše tchýně byla zřejmě výjimka.
Čekala jsem, že Jakub bude protestovat, postaví se za nás, ale on… souhlasil. Bez jediného odporu začal hned hledat inzeráty na nájem a přivýdělek, abychom měli kde bydlet. Byla jsem vzteky bez sebe. Moji rodiče nám pomoct nemohli, ale proč tchýně, která léta působila tak starostlivě, najednou odhalila svůj sobecký chlad?
Každý den jsem si její slova přehrávala v hlavě a každý den bolela víc. Jak může tak snadno nás vymazat ze svého života? Byly všechny její úsměvy a laskavá slova před svatbou jen divadlo? Cítila jsem se zrazená. Myšlenka, že musíme začínat od nuly v cizím bytě, mě naplňovala beznadějí. Jakub naopak zůstal rozhodný. Tvrdil, že je to naše šance dokázat, že to zvládneme, že jsme skutečná rodina. Ale jak jsem mohla myslet na budoucnost, když se vše, na čem jsem stavěla, rozpadalo před očima?
