**Deník, 26. června 2026**
Jsem obyčejný zeť, pracující v kanceláři, bez koruny na hlavě. S manželem, Petrem, bydlíme v bytě, který jsme si pořízili na hypotéku, platíme si energie a pracujeme od rána do noci, abychom spláceli tyto závazky.
Moje tchyně Alžběta a její sestřenice Zdeňka žijí na vesnici u Jindřichova Hradce. Všechno by bylo v pohodě, kdyby se rozhodly, že náš byt je pro ně víkendový resort. Na začátku to znělo miláčkovsky:
Přijedeme k vám v sobotu.
Jen na chvilku.
Jsme přece rodina.
Jen na chvilku pro ně znamenalo přespání; přijedeme s plnými košíky, prázdnými hrnci a očima, co touží po hostině.
Každý víkend se opakuje totéž: po práci běhám po obchodech, vařím, myju, prostřelím stůl, usmívám se a pak ještě v půlnoční hodinu myju nádobí a uklízím. Alžběta sedí a poznamenává:
Proč je salát bez kukuřice?
Já mám radši výtečný guláš.
V našem vesnickém domě to tak neděláme.
Zdeňka přidává:
Ach, jsem tak unavená z cesty.
A co dezert?
A nikdy neslyším Děkuji, Mohu nějak pomoct?.
Jednoho večera jsem už měl dost a řekl Petrovi:
Nejsme sluhové, a nechci každý víkend obsluhovat tvoji rodinu.
Možná bychom s tím měli něco udělat.
A pak se mi v hlavě zrodil plán.
Příští sobotu Alžběta telefonuje:
Jedeme k vám v sobotu.
Ach, už máme víkendové plány, odpovím klidně.
Jaké ještě plány?
No, naše vlastní.
A co se stalo? Vyrazili jsme, ale ne na plány, ale k Alžbětě. Ráno v sobotu jsme s Petrem stál před její brankou. Alžběta otevřela dveře a vyřkla:
Co to má být?!
Přijeli jsme na návštěvu. Jen na chvilku.
Měla jsem vás varovat, nic jsem nevařila! Víte, kolik stát přijímání hostů?
Podíval jsem se na ni a klidně odpověděl:
Vidíte, takhle žiju každý víkend.
Takže mě chceš učit? Arogantní jste!
Křik byl tak hlasitý, že se sousedé podívali, a my jsme se vrátili domů.
A co je na tom nejzajímavější? Od té chvíle žádná návštěva bez výslovného pozvání. Žádné přijedeme na chvilku a žádné víkendy strávené v mé kuchyni. Někdy, abyste byli slyšet, musíte lidem ukázat, jaké to je být na vašem místě.
Myslím, že jsem udělal správně. Zůstávám věrný vlastnímu prostoru a učím ostatní, že respekt a pozvání mají cenu a to nejen v korunách, ale i v klidu duše.