Musím spravedlivě rozdělit jídlo se svým manželem. Když to neudělám, zůstanu hladová.

Dobré zprávy

Nevím, možná jsem jediná, kdo má takový problém. V poslední době jsem začala rozdělovat jídlo se svým mužem vždy přesně na půl. Jiná možnost snad ani není. Pokud hned na začátku všechno nerozdělím, sní i můj díl. Nakonec zůstanu já o hladu, v břiše prázdno, v duši také.

Abych to upřesnila já a můj manžel Viktor jsme manželé už tři roky. Na děti zatím nespěcháme, času dost. Oba pracujeme a naše výplaty jsou skoro stejné, každý měsíc nám přistane na účtu ta samá částka v korunách. Když jsme se brali, nevěnovala jsem jeho zvláštnímu zvyku moc pozornost. Co, chlapi rádi jedí, říkala jsem si. Tak ať si vezme!

A pak jsem si začala všimat, jak všechno, co společně koupíme nebo co uvařím, zmizí a to většinou v jeho prospěch. Já jsem ochutnala jen drobek z toho, co jsem připravila, a většina skončila v jeho žaludku. To se táhlo celý rok.

Například pečené kuře pro mě vždycky zbyla jen kost, stačilo se otočit. Přitom mám ráda stehna a smažené řízečky, ale ne, na mě zbyla vždycky vysušená prsa nebo křídla. To samé zákusky a čokolády. Pokud stihnu slupnout dva, považuji to za úspěch, musím být rychlá jako liška u kurníku. Jako bych si musela dělit vše napůl. On už má dávno smetánku vyžranou.

Zpočátku jsem Viktorovi naznačila, že nejsem vzduch, i já mám ráda sladké a kuře. Smál se a vtipkoval:

Vaříš tak dobře, že ani nepoznám, že jsem všechno sežral. Nezlob se, nevěděl jsem, že taky chceš. Měla jsi říct.

Neurazila jsem se, ale moc příjemné to nebylo. Poslední kapkou byl můj vlastní svátek. Večer předem jsem nachystala saláty, pekla naše oblíbené kuře, abych druhý den nemusela pobíhat po kuchyni. Jenom ohřát a usednout slavnostně ke stolu.

Viktor se domů vždy dostane dřív než já. Nikdy by mě nenapadlo, že to všechno sní. Oškrábl všechny saláty, nechal v miskách po lžičce, mně zbylo jedno kuřecí stehno.

Měl jsem hrozný hlad. Nečekal jsem, omlouval se Viktor.

Dort jsme rozdělili napůl. Kus pro mě, kus pro něj. Ale tím to skončilo. Už jsem to dál nemohla vydržet. Cestou domů jsem byla plná naděje, ale ta se rozplynula jako sen ve Vltavě.

Dost, Viktore! Už toho mám plné zuby. Dělíme všechno, jasné? Nakoupíme spolu, rozdělíme na polovinu. Kuře napůl, každý svou porci. Oplatky i sušenky spočítám, jeden balíček pro každého. Ovoce i ostatní věci stejně tak. Své poloviny si můžeš sníst hned nebo si je šetřit na později, jak je libo. Já už nechci být stále hladová, dojídat zbytky po tobě. Nikdy se mě ani nezeptáš, jestli si to chci nechat. Takže buď dělíme vše přesně, nebo si každý nakupujeme sám.

Viktor ani slovem neprotestoval, souhlasil bez hádky. Teď rozděluji všechny nákupy na dvě stejné části. Pro mě i pro Viktora. A je klid. Nikdo netrpí.

Rate article
Add a comment