Nevím, možná jsem jediná, kdo zažívá takový zvláštní problém. V poslední době jsem začala rozdělovat jídlo se svým manželem úplně přesně na polovinu. Jako by nebyla jiná možnost. Když to neudělám hned od začátku, manžel sní všechno, co je na stole včetně mojí porce. Nakonec mi nezůstane vůbec nic a jen sleduji, jak talíře mizí. Zůstávám hladová.
Aby bylo jasno: jsme s manželem spolu už tři roky, svatba byla v Kolíně, kde teď i bydlíme. Děti zatím neplánujeme, máme čas. Oba pracujeme, naše platy taky nejsou nijak výrazně odlišné, dostáváme zhruba stejně korun. Když jsem ho poznala, nevěnovala jsem jeho zvláštnímu zvyku moc pozornost. Chlapi mají chuť k jídlu, říkala jsem si. No, budiž.
Po čase jsem si ale všimla, že většina nákupů, které platíme a jídla, které vařím, záhadně zmizí především v něm. Já sama si sotva stačím dát do pusy sousto nebo dvě. Takhle to šlo celý rok: pořád dokola.
Pekla jsem třeba kuře s bylinkami, a pro mě zbyly maximálně kostičky. Přitom mám taky často chuť na stehýnka nebo pořádný řízek. Vrcholem je jíst pořád jen suchá prsa nebo křídla připadá mi to jako zbytečný luxus. Stejný scénář u čokolád a sušenek. Když se mi povede uzmout si dva kousky, připadám si slavnostně. A manžel už dávno olízl papír s krémem.
Zpočátku jsem mu říkala mezi řečí, že taky ráda sladké a kuře. Jen pokrčil rameny a zasmál se:
Vaříš tak skvěle, že ani nevím, jak se to stalo. Nezlob se. Netušil jsem, že máš taky chuť. Stačilo říct.
Necítila jsem se uražená, spíš trochu smutná. A jednoho dne to prasklo úplně. Byl to můj svátek. Připravila jsem saláty a kuře den předem, abych mohla druhý den všechno v klidu ohřát a usednout ke slavnostnímu stolu bez spěchu.
Manžel chodí z práce dříve než já. Nikdy mě ale nenapadlo, že zbaští všechno předem. Nadobro zmizely všechny saláty, z každého z nich mi ponechal jen symbolickou lžičku. Z celého kuřete mi nechal jediné stehno.
Byl jsem tak hladový. Nečekal jsem na tebe, řekl mi klidně.
I dorty jsme rozdělili napůl. Půlka mně, půlka jemu. Od té chvíle už jsem to nedokázala přejít. Někde vevnitř mě to celé rozčílilo. Cestou domů jsem měla dobrou náladu, ale hned zmizela.
Dost, miláčku. Už mi došla trpělivost! Dlouho jsem mlčela. Odteď vše, co koupíme, dělíme přesně na dvě hromady. Kuře napůl, sladkosti taky buď rozdělíme balíček na kusy, nebo každý dostane svůj. Ovoce, pečivo všechno. Můžeš své poloviny sníst najednou nebo si je rozdělit na dýl. Už mě nebaví být hladová nebo jíst jen to, co zbyde. Ani se mě nezeptáš, jestli to nechci. Buď budeme dělit vše spravedlivě, nebo si každý budeme nakupovat zvlášť a basta.
Manžel se nehádal, přikývl. A teď při každém nákupu obstojně rozdělujeme do dvou tašek pro mě a pro něj. Nikdo už neodchází hladový. Všechno je přesně na půl. Jako v nějakém podivně logickém snu, kde čas plyne pozpátku, chleba roste zpět z drobků a i zrnka rýže jsou vždy do počtu.