Moje životní cesta: děti vyrůstaly beze mě, ale jednoho dne se všechno změnilo.
Ve dvaatřiceti letech jsem stála na rozcestí života. Na první pohled se zdálo, že mám všechno: útulný dům na okraji Ostravy, prestižní práci v bankovnictví, dva báječné potomky – pětiletého Davídka a tříletou Elišku – a byla jsem těhotná s třetím dítětem, holčičkou. Uvnitř mě však bouřila bouře, kterou už jsem nemohla dál ignorovat.
Narodila jsem se na malé farmě u Poděbrad, kde rodiče chovali dobytek. Dětství jsem strávila mezi obilnými poli, krávami a slepicemi, obklopena vůní sena a cinkáním dojiček. Milovala jsem být s rodiči, pomáhat jim, hladit telátka a krmit kuřata. Otec často říkal: „Jituška bude veterinářkou, to uvidíš.“ A já věřila, dokud mě život nevrhl jinam.
Ve 21 jsem se přestěhovala do města a začala kariéru v bankovnictví. Na chov hospodářských zvířat jsem zapomněla – byla jsem pohlcena světem čísel, grafů, klientů a KPI. Všechno se jevilo jako správné, dokud mi nedošlo: své děti skoro nevidím. Domů jsem chodila v osm večer, vyčerpaná, s bolavými zády a prázdnou duší. Davídek už spal, Eliška se mě držela ospalýma rukama, prosila, abych zůstala alespoň na chvilku… a já jsem toužila jen ulehnout a vypnout.
Můj druhý manžel byl laskavý a starostlivý. Než byl biologickým otcem, byl pravým tátou mým dětem. Stará se o domácnost, vařil, vodil děti do školky, pral a dokonce jim čítával pohádky na dobrou noc. Ač se snažil, viděla jsem, že i jemu je těžko. Oba jsme se cítili jako veverky v otáčivém kole.
Když jsem požádala o práci na částečný úvazek, zamítli to. „Jste nezastupitelná,“ odpověděli. Ale ve mně něco prasklo. Ucítila jsem: nastal čas na změnu.
Jednoho dne jsem česala našeho psa, velkého, chlupatého a vždy spokojeného Maxe. Náhle jsem si vzpomněla na své dětství. Jak jsem toužila léčit zvířata, jak jsem milovala kočky a při každé příležitosti vedla své děti do zoo. Ta láska k životu ve mně nikdy nezanikla, jen tiše čekala na svou chvíli. Zvedla jsem hlavu a uvažovala: „A co kdybych…“
Zavolala jsem manželovi:
— Honzo, co bys říkal na to, že bychom si otevřeli hotel pro zvířata?
Na druhém konci bylo ticho a pak hřejivý smích:
— To je sen, o kterém jsem taky přemýšlel, jen jsem nevěděl, jak ti to navrhnout.
Stavěli jsme dům a podle projektového plánu měly být dvě garáže a dílna pro manžela. Všechno se změnilo. Celý plán jsme upravili na útulný zvířecí hotelový blok – s oddělenými kotci, topením a výběhem.
Zabývala jsem se papírováním, konzultacemi a povoleními. Byla to dlouhá cesta, plná neprospaných nocí a pochybností. Ale po půl roce jsme přijali prvního klienta – kocoura Bohouška, jehož majitelka odjížděla na dovolenou. A to bylo počátkem nové kapitoly.
Rezignovala jsem na práci v bance a ničeho nelituji. Místo kancelářské rutiny mě čekaly ranní procházky se psy, vrnění koček a dětský smích za oknem. Mé děti byly opět se mnou – ráno jsme snídali společně, přes den mi pomáhaly pečovat o zvířata a večer jsem je ukládala do postelí, naslouchajíc jejich zážitkům.
Manžel mě stále podporoval – psychicky, fyzicky i finančně. Stali jsme se opravdovým týmem. Doma byl vždy pořádek, v lednici čerstvé jídlo, v duši klid.
Našemu podnikání se daří. Lidé vnímají, když něco děláte srdcem. Vidí, jak jsou jejich mazlíčci šťastní, když se k nám vrací. „U vás to vypadá jako v lázních pro zvířata!“ říkal někdo. Já se usmívám a děkuji za důvěru.
Teď opět cítím, že žiju. Moje rodina je šťastná. A já nelituji žádného kroku. Protože volba srdcem je vždy ta správná. I když někdy vyžaduje odvahu.
Život je nepředvídatelný. Kdysi jsem myslela, že kariéra v bance je mou hranicí. A dnes hrdě říkám: jsem majitelkou hotelu pro zvířata. A mámou, která je opět se svými dětmi.