Okolnosti mě přivedly na pokraj smrti, ale život mi vyhradil zvláštní místo.
Vrátím vás o několik let zpátky. Žila jsem v malém městě – nebudu uvádět kde, to není důležité. Pracoval jsem v místních novinách – dostal jsem se ke kriminálním kronikám a nejrůznějším korupčním praktikám, vždycky jsem někoho z kraje a venkova pronásledoval.
Zaměřoval jsem se na mocné té doby – bylo jich několik, které jsem neustále zaplétal do nějakých machinací. Dostával jsem výhrůžky, přiznávám, ale to mě nezastavilo.
Někteří mě vyhledali jen proto, aby mi řekli, že se mýlím – že jsem si možná všechno neprověřil, že to na ně někdo ušil. Byly jich různé druhy. Snažil jsem se být ve svých obviněních spravedlivý (s věrohodnými důkazy) i statečný (protože ne každý si troufl s těmito lidmi jednat).
Moje odvaha byla rozdrcena během několika vteřin!
Jednoho říjnového večera jsem byl na oslavě narozenin kamaráda na okraji města, kde jsem bydlel. Bylo to něco jako chatová oblast. Shromáždila nás tam v půvabné chaloupce, jejíž útulnost vytvořila skvělé prostředí pro oslavu. A když už jsme se přesouvali do pozdních nočních hodin, zavolali mi, že musím být velmi brzy ráno na lince – sledovat jednoho z našich pravidelných “klientů”. No, zřejmě jsem musel odjet ještě ten večer.
Ještě že jsem si za soumraku nedal víc než sklenku šampaňského – sedl jsem do auta a odjel. Ujel jsem pár kilometrů od domu a najednou se přede mnou objevila silueta – prudce jsem dupl na brzdy, ale auto mě neposlechlo a převrátilo se do rokle u silnice. Všechno se ponořilo do černé mlhy.
Probudil jsem se na neznámém místě.
Kde jsem to vlastně byl? Co se stalo? Uplynulo několik minut a přišla ke mně žena, která byla velmi ráda, že jsem se probudil, a šla se o to s někým podělit. Zatímco jsem přemýšlel, co se děje, vrátila se a začala mi vyprávět…
A bylo toho k vyprávění hodně: při té nehodě na silnici jsem se dost nepříjemně zranil. Našli mě s mnoha zlomeninami, s nejrůznějšími zraněními po celém těle a… v kómatu. Moje tělo se zotavilo, ale já jsem byl tři měsíce v kómatu.
– Byl jsem ve speciálním křídle s placenými pokoji ve velké nemocnici v nedalekém velkoměstě. – Jenže za to nemůžu platit – začal jsem zmateně panikařit.
– To není třeba – odpověděla žena. Všechno hradil V. Š. Jméno neřeknu, ať zůstane důvěrné. Budu mu říkat Adam. Byl to jeden z lidí, které jsem ve své práci pronásledoval, protože se kolem něj neustále objevovaly nejrůznější průšvihy. Ale proč za to všechno platil právě on?
– Na to všechno přijdete. V. S. je velmi chápavý člověk – zjistíte, že všechny vaše pochybnosti o něm byly neopodstatněné.
Uplynuly dva roky.
Můj život se po nehodě a kómatu obrátil vzhůru nohama. Opravdu jsem našla jiného člověka.
Vzal si za své, že mi pomůže, protože si vždycky myslel, že jsem dobrá ve své práci, a věřil ve spravedlnost a pravdu, takže se postaral o mé uzdravení.
Byl tak starostlivý, že jsem se do něj během dvou nebo tří měsíců… zamilovala.
Brzy poté jsem pro něj začala pracovat – něco jako styk s veřejností. Neměla jsem v úmyslu vrátit se do své předchozí práce, protože jsem se už bála. Ukázalo se, že ta nehoda nebyla nehoda: policie zjistila, že mi někdo přeřízl brzdovou hadici. A proto jsem se převrátil do rokle.
Po této informaci jsem si byl jistý: někdo z lidí, o kterých jsem psal, se rozhodl podniknout vážnější kroky a zastrašit mě. Ale V. Š. to určitě nebyl – už jsem věděl, že jsem si o něm dělal iluze. Byl to spíš zachránce než zločinec. Proto jsem po jeho boku strávil celé dva roky svého života a věnoval se své práci. Teď jsem ho neobviňoval, bránil jsem ho – jako bych mu to gesto vracel.
A jinak – to nebylo všechno. Zmínila jsem se, že jsem se zamilovala. Ano, on mé city opětoval, ale bylo to všechno poněkud sporadické – někdy jsme se po večerech separovali a oddávali se laskání a vzájemné pozornosti. Ale třetí takový večer mi bez obalu řekl, že mi nemůže nic slíbit, protože není připraven na vážný vztah.
No, zřejmě jsem se musela smířit. A přijmout to, co mi nabízel – pozornost a lásku – po částech. A to jsem nechtěla. A on mi začínal věnovat čím dál méně času.
Jako věrný pes jsem si dávala pozor, abych mu byla nablízku – postavila jsem ho na piedestal. A jemu se podařilo z něj s rachotem spadnout.
Záchrana za záchranou…
Druhá katastrofa v mém životě se ukázala být jako další kousek stejného řetězu. Jednoho rána mi někdo zavolal ke dveřím – policie. Ukázalo se, že se musím hlásit na nedaleké stanici.
Ukázalo se, že Adam(a tím pádem i já) byl obviněn z celé řady porušení zákona, z nichž mnohé jsem sám vyšetřoval v rámci své investigativní žurnalistiky.
Ale prostě si na něj dlouho nikdo netroufl. Teprve jeden vyšetřovatel, který se ujal vyšetřování mého případu havárie, se dostal – nitku po nitce – k jádru věci. Adam skutečně stál za mou nešťastnou dopravní nehodou.
Ale jak – řeknete si možná… No, tuhle otázku jsem si kladl taky. Nemohla jsem uvěřit, že ten člověk zinscenoval “nešťastnou” nehodu a udělal ze sebe mého zachránce jen proto, aby se zachránil před mými útoky. Očividně jsem byl velmi blízko pravdě a představoval jsem nebezpečí.
Bylo to celé odporné a hnusné. Nejenže jsem tomuto muži věřil, ale vzal jsem si na starost, abych ho před útoky bránil. A když byl obviněn, snažil se mě zaplést do svých intrik a udělat ze mě téměř hlavního viníka. Ukázalo se však, že služební obhájce, kterého mi určili, byl mužem na svém místě. Takže jsem byl zproštěn viny – díky svědomitému vyšetřovateli a advokátovi.
Oni byli mými skutečnými zachránci. A na to nikdy nezapomenu. A abych zapomněl na všechno ostatní z posledních dvou let, rozhodl jsem se opustit město, dokonce i zemi. Později jsem se vrátil do Bulharska a začal svůj život znovu. Dnes jsem šťastně ženatý, mám syna a k tomu období svého života se vracím čím dál méně a jen v těch nejhorších nočních můrách.
Mám svůj život a nemám v úmyslu se trápit kvůli minulosti, ani se zlobit na osud, že mi nedopřál štěstí. Vlastně se považuji za šťastnou, když uvážím, jak jsem se z toho příběhu dostala a každé ráno se dívám do očí svého manžela a dítěte. Ano, rozhodně mám štěstí.
