Můj manžel má milenku. Vůbec mě jejich vztah nijak netrápí. Dokonce jsem se s touhle ženou sešla. Nebyla jsem na ni naštvaná a přišlo mi hloupé, abychom se kvůli manželovi hádaly.
Hezky jsme si spolu sedly a povídaly si. Ukázala se být milá a příjemná osoba. Po našem rozhovoru mi připadalo, že jsme přítelkyně už dlouhá léta, protože jsme si vyměnily i drobné dárky.
Později se manžel s milenkou rozhodli, že uspořádají svatbu. Samozřejmě jen tak naoko. Ani tentokrát mi to nevadilo, a tak jsme se všechny pustily společně do příprav. Pomáhala jsem jí vybrat krásné svatební šaty a ona mi zase radila, co bych si měla obléct já. Nakonec jsme si řekly, že obřad uděláme u nás doma. Byla jsem svědkem jejich svatby. Všechno bylo velmi reálné, jen matrika chyběla.
V den svatby jsme vstaly brzy, nachystaly potřebné věci a začaly se oblékat. Já pomáhala milence mého muže do svatebních šatů. Potom jsme cestou do obýváku jedna druhé slíbily, že zůstaneme navždy přítelkyněmi. Následovalo čtení jejich slibů a výměna prstenů. Novomanželé se pak dlouze políbili.
Svoji svatební noc měli taky u nás. Když můj muž usnul, sešla jeho novomanželka dolů do kuchyně, kde jsme si spolu ještě dlouho povídaly. Byl to příjemný a přátelský rozhovor zjistily jsme, že nás mnoho věcí spojuje.
Necítím se vůbec zostuzená nebo ponížená. Naopak, jsem vlastně spokojená. S milenkou mého muže si skvěle rozumíme, trávíme spolu čas, chodíme na nákupy, do parku, nebo si zajdeme společně na koupaliště. Myslím, že vztah s ní mi je nakonec důležitější než jakýkoli muž.
Co si myslíte o takovém druhu přátelství?