Můj manžel a já jsme šťastně svoji.
Poznali jsme se na Karlově univerzitě. Nepočítala jsem s tím, že tam zůstanu chtěla jsem zpátky domů, do malebné Olomouce. Věděla jsem, že s mou odborností budu ve svém rodišti váženou specialistkou, skoro jako královna mezi veterináři.
Jsem odbornice na srdeční choroby ne pro lidi, ale pro zvířata: kočky, psi, krávy. Bohatí klienti tu nejsou na každém rohu, ale i chudší venkované běží s každou kočkou k léčbě. Můj muž, Václav, je také veterinář, mistr v diagnózách.
Ptali jsme se v místních ordinacích všude to bylo stejné. Dělali jen očkování nebo kastrace. Složitější případy? Ty prý nejsou výhodné.
Tak jsme otevřeli vlastní kliniku, pro komplikované případy, s dobrým vybavením. Výzkum pro kolegy bereme jako samozřejmost. Jsme sehraný tým, takže nám to skvěle šlape.
Nevyděláváme miliony korun, ani nemáme přemrštěné ceny. Proto máme dost pacientů. Už máme vlastní byt, pár asistentek, takže nemusím spát mezi kotci ve službě, a zbyde čas i na děti, domácnost a občas na odpočinek.
Jen rodiče mého muže nejsou nikdy spokojeni.
Zdá se, že jim vadí, že Václav odešel do mého rodného kraje. Doufali, že se vrátí, přesune rodinu i kliniku zpět do Prahy. Nerozumím tomu má dvě sestry, obě bydlí hned vedle rodičů v Říčanech, nejsou přece sami. A právě my jsme oběma sestrám finančně pomohli, dali jim zálohu na první byt.
Já se k nim vždy chovám slušně.
Ale oni nikdy neslyšeli o mezích a osobním prostoru.
Tak mi dnes zavolal tchán, pan Dvořák:
Přijďte dnes večer v sedm. Přijdu tě vyzvednout.
Teď je pět, pane Dvořáku. Tak honem přijď, nemeškej!
Musím rychle vzít dceru, rozveselit asistentku, že že zůstává déle v práci, a zapomenout, že jsem rozplácala celý šlehačkový dort, který jsem právě začala dělat.
Na cestě.
Nejmladší dcera sedí vzadu v autosedačce.
Manžel je v ordinaci, má zraněného pejska na operaci. Tchán mi zakazuje volat taxi.
Tak řídím sama.
Ještě než nastoupil, začal po mě křičet do telefonu, zatímco hledal své šedé auto. Odmítla jsem vystoupit, nechtěla jsem budit dceru.
Práskl dveřmi a začal nadávat: Mohlas vyběhnout ven! Dcera spí, nech ji. Jenomže on to nevnímal: Kdo chce spát, spí, stejně je to jedno.
Dcera se probudila a rozplakala.
Myslíte, že ji dědeček utěšil, nebo jí aspoň podal plyšového medvěda?
Ne, ani náhodou. Místo toho mi vyčetl, že jsem špatná matka, která s dětmi jen doma sedí u televize. Prý bych je měla vychovávat, ne se flákat. Přitom v klinice strávím pět, někdy deset nebo i dvanáct hodin to je asi jeho představa domácího pohodlí.
Ale jeho syn přece pracuje!
Pak začal lamentovat, že moc rychle řídím a že nás všechny zabiju. A nezapomněl podotknout, že už má Václav doma snoubenku, mladou ženu, která mu porodí normální a ukázněné děti.
Dcera brečela a dědeček se k ní otočil a zařval, ať zmlkne, když mluví dospělí.
A tak jsem to otočila.
Odvezla jsem ho zpět na nádraží: Sbohem. Ještě jednou sbohem
Doma už na mě čekal manžel, celý otrávený. Tatínek si mě zase natáčel na mobil, povzdechl si. Podala jsem mu uplakanou dceru:
Ještě jednou slovo a jdeš za tátou, kde čeká nevěsta a budou tam nové, poslušné děti. Mezitím se starej o tuhle, než začnu ječet já.
Václav se jen podíval stranou a mě napadlo, že tenhle rozhovor se už opakuje. Je jasné, že jeho otec nás už nikdy nenavštíví.