Před pár dny mě přijel navštívit táta. Seděli jsme spolu v kuchyni, mezi hrnky s horkým čajem, a zrovna jsem mu vyprávěla, jak manželův mobil dosluhujezapne se, funguje sotva čtvrt hodiny, pak se vypne, a když vyměníme baterku, ještě se to zhorší. Proto teď hledám nějaký nový telefon jako dárek k narozeninám. Ten starý pak dostane manžel. Víte, že potřebuju funkční víc než kdokoliv jiný v rodině.
Táta chvíli váhal, potom sáhl do aktovky a vytáhl zaprášenou, otlučenou krabičku. Jeho hlas se na okamžik zachvěl: Tohle mám od babičky, je to pro tebe. Můžeš to prodat a pořídit si za ty peníze nový telefon. Bylo zřejmé, že babička chtěla, abych tuhle věc nějak využila. Uvnitř staré schránky, která nesla léta, se ukrýval její snubní prstenpřekvapivě i s originální účtenkou, visačkou a voskovou pečetí. Prsten koupila v roce 1977, měl lehce přes sedm gramů.
S ohledem na své roky už neumím porovnat, kolik takové prsteny v korunách dnes stojí, ale cítím, že tehdy to muselo být dost peněz. V těch časech letěly výrazné, masivní snubáky, každý si na něco takového šetřil, dnes už by si každý takový kus sotva pořídil. Ani si neumím představit, kolik by stál dnes. Prsten byl ze 14karátového zlata, označení 583. Mám ale pocit, že zlato z doby socialismu má větší hodnotu než to současné. Prsten je v porovnání s běžným zásnubním kroužkem obrovský.
Hned jsem tátovi řekla, že ho nikdy neprodám. Rozhodla jsem se nosit ho sama. Na pověry nedám (prý by člověk neměl nosit šperky po někom jiném), ale pro mě je to jedinečná památka na babičku. Telefony se každý rok kupují nové a staré letí do koše, ale takový prsten si už nikdy nekoupím. Zůstane mi navždy.
Co byste udělali na mém místě vy, s takovým prstenem?