Syn mi jednou zamkl dveře, když jsem za ním šla a předstíral, že není doma.
Věděla jsem, že je uvnitř.
Viděla jsem světlo.
Slyšela jsem i televizi.
Ale když jsem zazvonila, nastalo to ticho, které člověk pozná, když někdo schválně nechce otevřít.
Stála jsem před dveřmi a čekala.
Zazvonila jsem podruhé.
Potom potřetí.
Nakonec jsem se opřela o zeď v chodbě a zašeptala:
Bohumil vím, že jsi doma.
Nic.
Jen televize dál vyprávěla.
Tehdy jsem si uvědomila, že člověk může být před zamčenými dveřmi mnohem osamělejší, než když je skutečně sám.
Jsem jeho matka.
Vyrostl jen se mnou.
Jeho otec odešel, když Bohumilovi bylo šest let.
Pamatuji si, jak jsem ho vodila každé ráno do školy. Jak jsem byla vzhůru v noci, když měl teplotu.
Pamatuji si i, jak se jako malý bál tmy a chodil za mnou do postele.
Mami, nenechávej mě samotného.
A teď jsem stála osamělá před jeho dveřmi.
Po pár minutách se otevřel výtah.
Sousedka ze třetího patra vyšla ven.
Podívala se na mě.
Čekáte na někoho?
Usmála jsem se rozpačitě.
Na syna.
Podívala se směrem ke dveřím.
Právě přišel domů.
Moje srdce se sevřelo.
Vím.
Sešla jsem po schodech, protože jsem nechtěla čekat na výtah a brečet před lidmi.
Když jsem vyšla na ulici, telefon mi zavibroval.
Zpráva.
Od Bohumila.
Mami, promiň. Nebyl správný čas.
Správný čas.
Ta slova mi zněla úplně cize.
Celou noc jsem nespala.
Další den jsem se rozhodla, že mu nebudu psát.
Když někdo nechce otevřít dveře, nemůžete ho donutit.
Uběhly tři dny.
Pak mi zazvonil telefon.
Byl to Bohumil.
Jeho hlas zněl jinak.
Mami můžeme se vidět?
Proč?
Chvilku zůstal ticho.
Včera se stalo něco.
Co?
Syn sousedů se mě na něco zeptal.
Vzdychl.
Zeptal se mě, proč jejich babička chodí vždy na návštěvu, a moje maminka za mnou nikdy nepřijde.
Mé srdce mě zabolelo.
A co jsi mu řekl?
Nic nevěděl jsem, co odpovědět.
Potom zašeptal:
Uvědomil jsem si, že když budu takhle pokračovat, jednou i můj syn bude považovat za normální zamykat dveře před mámou.
Nastalo ticho.
Mami přijdeš znovu?
Dlouho jsem se dívala na telefon.
Pak jsem tiše odpověděla:
Otevřeš mi tentokrát?
Na druhé straně zaznělo jen jedno jednoduché slovo.
Ano.
A někdy je přesně tohle pro člověka nejtěžší.
Otevřít dveře.
Co byste udělali vy na mém místě?