Můj syn se stal poslušnou loutkou. Tahle žena všechno ovládá a já se bojím i slovo vyslovit: bolest matky, která už nepoznává vlastní dítě.
Ten den, kdy se Honza oženil, jsem sotva znala svou budoucí snachu. Poznali se teprve před čtrnácti dny a, upřímně řečeno, první dojem ve mně zanechal úzkost. Vulgarita líčení, výstřední šaty, nafouklé rty – nic z toho nevyvolávalo dojem ženskosti, spíš lenosti. Ochoty brát, ale nedávat.
Její rodiče jsem spatřila přímo před matrikou. Mluvili strojeně zdvořile, přijeli drahým autem, jak se ale později ukázalo, bylo půjčené – taxi jim připadalo nedostatečně reprezentativní. S manželem jsme si vyměnili tichý pohled: bylo jasné, že štědrost od nich nečekejme. Svatební hostinu, mimochodem, zaplatili jsme my. Celou.
Před narozením syna jsme se přestěhovali do města. Honza vyrostl v citlivého, křehkého chlapce. Psal básničky, trápil se maličkostmi. Na vesnici by se z něj možná stal pořádný chlap, ale město z něj udělalo zranitelného člověka. Do šestadvaceti měl jen tři přítelkyně, a to jsem o nich věděla jen z útržků telefonátů. Otevřený nikdy nebyl.
Choval se, jako kluci jeho věku: občas přišel podroušený, zapáchal cigaretami, ale pak to prý nechal být. Po svatbě zůstali bydlet s námi. Máme třípokoják, my s manželem jsme se stáhli do malého pokoje, mladým dali velký. Nevadilo nám to – hlavně ať žijí v klidu. Ale klid nenastal. Stálé hádky. Vlastně jen jeden hlas – ječivý, rozmazlený, rozkazovačný. To byla ona – Lucie.
Co jí dali její rodiče, netuším. My jsme darovali obálku s pořádnou částkou. Později jsem zjistila, že i příbuzní posílali peníze. Vděčnost jsem ale nezažila.
Lucie skoro nevycházela z pokoje. Jedla jen donášky. Pracovala jako nehtová designérka v salonu a doma nepohnula ani prstem. Domácí práce „nebyly její“. Můj syn jedl, co si sám koupil, nebo dojídal naše jídlo – potichu, se sklopenýma očima. Bylo mu trapně. Nebyla to láska – bylo to otroctví.
Pak se odstěhovali. Pronajali si byt blízko jejího salonu. A tam se „štědrá duše“ poprvé po dlouhých měsících posadila s námi ke stolu, vypila čaj, snědla koláč. Dokonce mě překvapilo – copak už nedrží dietu? Když nasedala do auta, zahlédla jsem v jejím pohledu pohrdání. Nebo se mi to zdálo. Ale ten pocit – jako nůž pod žebrem. Zůstal.
Včera jsem za nimi přijela na návštěvu. Lucie samozřejmě byla v práci. Přivítal mě syn. Vyčerpaný, bez energie. Nabídl čaj – prý přišel z práce, není co jíst. Naštěstí jsem přinesla plnou tašku jídla – alespoň je teď plná lednice.
Ukázalo se, že teď jezdí do práce autobusem. Auto nechali Lucii – „ona potřebuje ke klientům, jaképak veřejné dopravy?“ Do salonu je to, mimochodem, jen čtyři sta metrů. Ale jí je to těžké, jí to vadí. A on – pěšky, v dešti, v mrazu. Protože je to pohodlné pro ni.
A pak se prořekl – má půjčky. Víc. Jedna z nich je za výlet do Tuniska. Ale ne pro ně dva. Jen pro ni. „Unavila se“ a odletěla odpočívat s kamarádkou. Neptala jsem se, kdo ta „kamarádka“ je. Viděla jsem, jak se při takových otázkách svírá. Viděla jsem, jak tiše trpí.
Vrátila jsem se domů a rozplakala se. Všechno jsem vyprávěla manželovi. Jen mávl rukou: „Věděl jsem od začátku, že to tak dopadne.“ Ale mě to není jedno. Jsem matka. Nerodila jsem a nevychovávala syna proto, aby se stal stínem cizí ženy.
Teď si už ani nedovolím říct nahlas, co si myslím. Bojím se, že Lucie vyvolá další scénu. A já – že s ním úplně ztratím kontakt. Bolí to. Cítím se bezmocná. Kde jsem tu chvíli propásla? Proč jsem ho nenaučila být mužem? Proč je můj syn pod pantoflem?
A to nejhorší – nedokážu to změnit. Jen se dívat, jak se můj chlapec mění ve stín, a čekat. Čekat, až si sám uvědomí, že nežije svůj život. Jen ať to není příliš pozdě.