**Deníkový záznam**
„Mami, dneska k nám přijde moje přítelkyně. Chci, abyste se seznámili. Dlouho jsem o tom snil, ale pořád to nějak nevyšlo. Její dcera je teď u babičky, takže dnes je ideální příležitost,“ těmito slovy zaskočil Jakub svou matku, Alenu, v jejich prostorném domě v Brně.
Alena ztuhla, srdce se jí sevřelo úzkostí. Jakubovi je teprve jednadvacet a už mluví o nějaké přítelkyni s dítětem? O jeho vztazích neměla ani tušení a tato zpráva ji zasáhla jako blesk z čistého nebe.
Alena ovdověla před šesti lety. Její manžel, Pavel, zemřel náhle – ve třiačtyřiceti mu srdce zastavil krevní sraženina. Byl plný života, jejich láska vypadala nezničitelná. Pavel a Alena byli nerozluční od dětství: chodili do stejné třídy, spolu snili a smáli se. Na základní škole jí tahal za copy, na střední jí nosil tašku a na gymnáziu si vyznali lásku. V osmnácti se vzali, neuměli si život bez sebe představit.
Jejich manželství bylo šťastné. Vzájemně se podporovali, společně studovali, pracovali, budovali útulný domov. Když bylo Jakubovi třináct, začali snít o druhém dítěti, ale osud rozhodl jinak. Pavlova smrt rozbila jejich svět. Jakub, tehdy patnáctiletý kluk, se uzavřel do sebe. Alena sebrala všechnu sílu, aby ho podržela. Pracovala, vychovávala ho, a zdálo se, že to zvládla – Jakub vyrostl, nastoupil na vysokou. Alena si oddechla, ale brzy poznala, že předčasně.
„Mami, seznam se, to je Jana. Moje přítelkyně,“ řekl Jakub, otevíraje dveře.
Vedle něj stála vysoká žena s dlouhými světlými vlasy. Elegantní, v moderních šatech a na podpatcích, usmála se, ale Alena nedokázala odpovědět stejně. Jana byla téměř její vrstevnice – starší než syn o dobrých patnáct let. Alena cítila, jak se jí vnitřně všechno svírá, ale potlačila emoce, zdvořile pozdravila a pozvala hosta ke stolu.
Při večeři Jana vyprávěla o sobě. Je jí devětatřicet, bydlí v nájmu v Brně, přistěhovala se z jiného města. Její dceři, Terezce, je pět let, chodí do školky.
„Jistě, musíte být v šoku,“ začala Jana, výmluvně se podívala na Alenu. „Jsem mnohem starší než Jakub. Ale věk je jenom číslo, ne? Když milujete, na tom nezáleží. S Jakubem jsme si našli. Vy, jako žena, mi rozumíte, že?“ Koketně se usmála, ale v očích jí probleskla výzva.
Alena přikývla, ale uvnitř ji hlodaly pochybnosti. Po večeři Jana odešla a Jakub se k matce otočil:
„Mami, tys pro mě nejbližší člověk. Prosím, zkus to pochopit. Ano, Jana je starší, ale milujeme se. Není to jenom fling, bereme to vážně. A Terezka, její holčička, je tak roztomilá. Mami, můžou u nás bydlet? Jana nemá vlastní bydlení a náš dům je velký, místa je dost. Pokud nechceš, budu to respektovat, nebudu na tebe naštvaný.“
Alena se na syna zadívala a srdce se jí trhalo. Chtěla ho varovat, chránit, ale v jeho očích viděla takovou naději, že odmítnout nedokázala.
„Ať bydlí,“ vydechla. „Hlavně, synku, ať jsi šťastný.“
„Díky, mami! Zítra se nastěhují! Věděl jsem, že jsi nejlepší!“ Jakub ji objal a běžel volat Janě.
Alena, zůstane-li sama, vytočila číslo své kamarádky Hany. Ta poslouchala, aniž by ji přerušila, a pak prohlásila:
„Aleno, tohle je podezřelé. Láska je samozřejmě složitá věc, ale zamysli se: tahle žena má dítě neznámo od koho, nemá bydlení a tvůj syn je mladý kluk s velkým domem. Pořádně výhodné, nemyslíš? Dvaadvacetiletý rozdíl. Není to náhodou jen pohodlné? Buď opatrná, nebo si na věky pokazíš vztah se synem.“
Alena se zamyslela. Rozhodla se jednat opatrně, pozorovat Janu, aby pochopila její úmysly. Další den se Jana s Terezkou nastěhovaly. Holčička byla okouzlující – zpočátku nesmělá, ale brzy se rozkoukala a ukazovala Aleně své panenky. Alena se mimoděk usmívala, ale úzkost ji nepouštěla.
Večer, když uložili Terezku spát, dospělí si dali čaj. Alena sledovala, jak Jakub objímá Janu, a cítila bodnutí žárlivosti. V Janiných očích četla vítězství: „Tvůj syn je teď můj a ty s tím nic neuděláš.“ Alena se snažila ty myšlenky odehnat, ale vracely se jako temné stíny.
O samotě dumala: co když Jana Jakuba doopravdy miluje? Možná to mezi nimi vyjde? Ale pochybnosti jí hlodaly. V noci se jí zdál Pavel. Byl takový, jako za mlada – mladý, s lehkým úsměvem. Podával jí kytici kopretin, jejích oblíbených. Natáhla se po něm, ale rozplynul se. Probudila se v slzách, na hodinách byly tři ráno. Stále ještě natahovala ruce do prázdna, volajíc manželovo jméno.
A pak ji to napadlo. Neměla by zasahovat. Jakub je dospělý, ať si volí sám. Pokud udělá chybu, bude ji muset napravit. Alena utřela slzy a ulehla, zašeptavši: „Všechno bude v pořádku. Musí být.“ Ale hluboko uvnitř měla strach, že tato volba rozbije jejich rodinu.