Víš, že si pořád myslím, že v životě se nic neděje náhodně za všechno jsme zodpovědní sami, a jsme dlužní sami sobě. Volby, které děláme, ovlivňují to, jak žijeme teď. A upřímně, taky jsem udělala dost špatnou volbu. Spletla jsem si život s Petrem, který byl, no, prostě nezodpovědný. Zamilovala jsem se a věřila jsem mu, přestože jsem věděla, že je to sukničkář. Doufala jsem, že kvůli mně se změní. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš i když se nám narodil syn, Petra pořád víc zajímaly jiné ženy.
Po nějaké době se ke mně začaly dostávat různé řeči o Petrovi a jeho nových záletech kamarádky, sousedé, dokonce i rodina mi o tom povídali. Byla jsem z toho zraněná a styděla jsem se, ani nevím co z toho bylo horší. Takhle jsem to táhla skoro pět let. Pak nakonec Petr odešel z našeho bytu a přenechal ho synovi, jen aby nemusel platit výživné. Já si od něj pronajala malý byt a nastěhovala se tam se synem a mámou, která už potřebovala péči.
Vždycky jsem se snažila, aby se syn měl co nejlíp. Peníze z pronájmu jsem dávala do školních potřeb, oblečení, všeho, co bylo potřeba. Chtěla jsem, ať má pěkné dětství. Z těch peněz jsem taky platila léky, jídlo, energie hlavně kvůli mámě. Věřila jsem, že jednou, až dospěje, ocení všechno, co jsem pro něj udělala. Jenže teď, když mi je už 57, bojuju s cukrovkou. Musím si pořád hlídat cukr v krvi a každý den si píchat inzulin, jinak bych to nezvládla.
Kvůli nemoci už nemůžu pracovat v tomhle věku, s cukrovkou, mě nikdo nezaměstná. Jediný příjem mám z toho pronajatého bytu. Teď mi je syn, co nedávno oslavil 31, řekl, že podnájemníci se budou muset vystěhovat, protože tam chce bydlet se svou ženou. Když jsem mu řekla, že pak nemám kde být, odsekl, že je to moje věc.
Vůbec nevím, proč jsem celý život makala jak šroub, a přesto jsem si neušetřila na důchod. Fakt nevím, co teď mám dělat… Musím kupovat léky, platit účty, nakoupit něco k jídlu. Jak mi to mohl udělat vlastní kluk? Kdo si myslí, že je?