Bylo mi pouhých dvaadvacet let, když mě manžel opustil s malým synem, Jakubem. Tenkrát mu sotva táhly na dva roky. Odešel, protože neunesl tíhu rodinného života – unavilo ho vydělávat peníze a utrácet je za nás. Proč živit rodinu, když si vše může nechat pro sebe a svou milenku? Ať už byl jakýkoli manžel, společně to bylo snazší. Ale když zmizel, celý svět dopadl na moje ramena.
Jakub začal chodit do školky a já nastoupila do práce. Někdy jsem se domů vracela naprosto vyčerpaná, ale doma vždy vládl pořádek: jídlo uvařené, dítě nakrmené, oblečení vyprané a vyžehlené. Tak mě to naučila máma, a naše generace věděla, co je to povinnost. Přiznávám, syna jsem trochu rozmazlila. V sedmadvaceti neuměl Jakub ani usmažit brambory. Když se však oženil, doufala jsem, že jeho žena, Markéta, převezme péči o něj, a já konečně budu moct dělat své věci – koníčky, možná i přivýdělek. Zkrátka žít v klidu.
Jenže všechno se vyvinulo jinak. Jakub oznámil, že se s Markétou stěhují ke mně do bytu v Brně – „dočasně“. Nadšená jsem nebyla, ale souhlasila jsem. Myslela jsem, že Markéta bude vařit, prát mu oblečení, a já to nějak vydržím. Skutečnost však byla horor.
Markéta se ukázala jako lenoch. Neuklízela ze stolu, nemyla nádobí, neprala ani své, ani Jakubovo oblečení, ani nezkoušela vzít do ruky vysavač. Prostě nic! Tři měsíce jsem obsluhovala tři lidi. Je tohle to, co jsem si přála na sklonku života?
Zatímco Jakub se rozhodl, že bude jediným živitelem rodiny, Markéta nepracovala. Od rána do večera, než se manžel vrátil z práce, buď kecala s kamarádkami, nebo zírala do telefonu. Já jsem mezitím dál chodila do práce. Přijdu domů – a všude chaos: věci rozházené, lednička prázdná, žádné jídlo. Musela jsem táhnout do obchodu, nakupovat, vařit večeři a pak mýt hromadu špinavého nádobí. Markéta ani nepomyslela na to, aby se cítila provinile.
Jednou, když jsem právě myla nádobí, přinesla mi talíř, který několik dní stál v jejich pokoji. Byly na něm zplesnivělé zbytky jídla a nějací mušky. Zatnula jsem zuby, ale vydržela jsem. Když však příště přinesla stejný talíř, už jsem to nevydržela.
„Markéto, pokud máš alespoň špetku svědomí, mohla bys tu nádobí umýt aspoň jednou.“ Snažila jsem se mluvit klidně.
Myslíte, že se omluvila? Ne. Druhý den se odstěhovali – pronajali si byt. A Jakub mi pověděl, že se snažím rozbít jeho rodinu. Jak? Tím, že jsem požádala jeho ženu, aby umyla nádobí?
Díky bohu, v mém domě je zase klid a pořádek. Starám se jen o sebe, a to je úleva. Ale nerozumím tomu: co je se současnou mládeží? Neumí vůbec nic – ani se postarat o domácnost, ani převzít zodpovědnost. Můj syn, kterého jsem vychovala s láskou, mě obviňuje ze svých problémů. A já jsem jen chtěla, aby se jeho žena chovala jako dospělá.
Teď žiju pro sebe. V srdci mi však zůstala hořkost: Udělala jsem někde chybu, když jsem vychovávala Jakuba? Nebo je prostě taková doba, kdy lidé zapomněli, co znamená starat se o druhé?