Dnes si zapisuji do deníku vzpomínku, která mě stále pronásleduje a ze které jsem se hodně naučil. Svou ženu jsem poznal na univerzitě v Brně. Tehdy nám oběma bylo teprve osmnáct a byli jsme ve stejném ročníku. Okamžitě mě upoutala byla výjimečná nejen svou inteligencí a silou, ale hlavně laskavostí. Na začátku nás spojovalo jen kamarádství, ale brzy jsem si uvědomil, že k ní cítím mnohem víc. Po pár měsících jsme spolu začali chodit. Na to období vzpomínám s nostalgií, protože studentská léta byla bezpochyby ta nejhezčí v mém životě.
O rok později jsem Ladu požádal o ruku a brali jsme se. Peněz jsme sice moc neměli, tudíž jsme svatbu oslavili jen s nejbližšími, ale o to upřímnější to bylo.
Ve druhém ročníku jsem začal pracovat. První roky jsme bydleli na kolejích a vlastní byt byl pro nás jen daleký sen. Postupem času se ale situace změnila. Po smrti Ladiny babičky jsme zdědili menší částku, já jsem k tomu přidal několik let šetření. Dohromady to stačilo, abychom si vzali hypotéku na dvoupokojový byt. Tehdy jsme plánovali i rozšíření rodiny, ale k tomu nikdy nedošlo.
Strávili jsme spolu nádherných deset let plných lásky a vzájemného porozumění, ale děti jsme neměli. Pár let nazpět však přišla těžká rána. V práci jsem měl problém firma, ve které jsem dělal hlavního účetního, se dostala do problémů a majitel svedl veškerou vinu za dluhy i nelegální účetnictví na mě. Po vleklém soudním sporu mě nespravedlivě poslali na čtyři roky do vězení. Snažili jsme se s Ladou najít právníky, ale všechny naše snahy byly marné. Papíry a důkazy byly sestaveny tak, abych vypadal jako viník, i když jsem jen plnil příkazy vedení. Bylo to opravdu těžké období, držela při mně, jak jen mohla, ale po roce jsem zjistil, že i ona bude potřebovat podporu…
Jednoho dne za ní přišla moje maminka. Ladu obvinila ze všeho, co se mi přihodilo, a označila ji za příčinu mých problémů. Navíc prohlásila, že byt koupil výhradně ze svých peněz a ona na něj nemá vůbec žádné právo. Lada byla v šoku, protože něco takového od mé matky nikdy nečekala. Ukázalo se, že jsem ještě před soudem vystavil matce plnou moc, a ona s ní získala z banky výpisy, které dokazovaly, že splátky hypotéky šly pouze z mého účtu. Podle ní jsou tyto dokumenty dostatečné, aby soud uznal, že Lada se na koupi bytu nijak nepodílela. Teď je Lada zmatená a neví, jak se bránit.
Dnes, když se na to dívám zpětně, si uvědomuji, že v nejdůležitějších chvílích je potřeba stát při svých blízkých, ale také nebrat důvěru jako samozřejmost. Největší zklamání někdy přichází od těch, od kterých to čekáme nejméně. Naučil jsem se, že v těžkých dobách je třeba nejen hledat oporu v druhých, ale zároveň se nevzdávat a věřit v pravdu.