Václav se oženil s ženou, která měla minulost. Libuše už byla jednou vdaná a z prvního manželství měla dcerku – Andulku. Když mi ji syn představil, dívala jsem se na tu holčičku s nedůvěrou. Ale ten pohled zmizel ve chvíli, kdy se ke mně přitulila a řekla své nesmělé „Dobrý den“. Maličké ručky, obrovské oči a taková důvěřivost – kdo by odolal?
Roky utekly. Václav vychovával Andulku jako vlastní – bez výhrad a bez rozdílů. Vodil ji do školy, kontroloval úkoly, hrál si s ní s panenkami, stavěl s ní lega, a když onemocněla, nehnul se od její postele. Byl pro ni celý svět. A já jsem byla taky součástí toho světa. Vyzvedávala jsem ji ze školy, hlídala, když si Libuše a Vašek chtěli užít večer jen pro sebe. Dávala jsem jí dárky, považovala ji za vnučku stejně jako ostatní Václavovy děti, i když biologicky jsem pro ni vlastně nikdo nebyla. Ale co na tom v lásce záleží?
S Libuší jsme vycházely celkem slušně. Žádná velká důvěrnost, ale ani konflikty. Pomáhala jsem jim, jak jsem mohla – penězi, radami, starostlivostí. Andulčin biologický otec zmizel hned po rozvodu, jen občas poslal pár symbolických výživných. Žádná péče, žádný zájem – jako by se mu Andulka narodila omylem.
A najednou z té holčičky byla dospělá žena. Jako by to bylo včera, když jsem jí zaplétala copy, a teď se vdává. Jenže mě ani Václava na tu svatbu nepozvala. Prostě to přeskočili. Ani na obřad, ani na hostinu, ani na obyčejné „děkujeme“. Libuše mi řekla, že „to bude jen rodinná oslava“ a že „budou v úzkém kruhu“. Ten úzký kruh zahrnoval jen je, ale ne nás. Ani mě, ani mého syna. Toho samého syna, který pro Andulku více než deset let byl otcem ve všech smyslech kromě toho jediného – na papíře.
A hádejte, kdo by se na té svatbě objevil? Biologický otec. Ten, který se v Andulčině životě mihnul tak dvakrát za celé její dětství. Ten, který nedal ani korunu navíc, nepřišel ani na maturitní ples. A najednou byl „čestným hostem“. A Václav? Seděl doma. Viděla jsem, jak se tváří, že mu to nevadí. Jak se usmívá na Libuši a říká, že „to nic není“. Ale já – jeho matka – jsem věděla, jak ho to bolelo. A přesto je neobviňoval, nevyčítal. Jen mlčel. Protože miloval.
A pak přišla věc, která byla pro mě tou poslední kapkou.
Zdědila jsem po sestřenici byt. Není to žádný palác, ale je v dobré čtvrti. Pronajala jsem ho, abych si aspoň trochu přilepšila k důchodu. A najednou mi volá Libuše. Andulka s manželem hledají bydlení – prý bych jim ten byt mohla darovat. Ne pronajmout, ne půjčit – ale přímo předat. Jen tak. Jako matka dceři.
Nedokázala jsem to skousnout:
„A co já, Libuško? Na svatbu jste mě nepozvali – tam jsem vám cizí. Ale když přijde na byt, najednou jsem rodina?“
Zarazila se, začala se vymlouvat, že tehdy to prostě nešlo, že „to tak nějak dopadlo“, že „všichni byli naštvaní“. A teď prý je šance pomoct.
Ale já nemůžu. A ani nechci. Nehodlám vyhazovat slušné nájemníky, připravit se o příjem a darovat něco někomu, kdo si na mě vzpomene jen tehdy, když se mu to hodí.
Možná je to malicírnóst. Možná někdo řekne: „Co se vzrušuješ, má přece svůj život.“ Jenže život by měl mít i paměť. A aspoň trochu vděčnosti.
Nejsem naštvaná. Jen mě to bolí. Za syna, který dal Andulce duši, srdce a léta svého života, jen aby ho pak vymažala z toho svého velkého dne. Za sebe, že jsem věřila v něco, co nikdy nebylo. Za to, že mi doma říkala „babi“, ale pak zapomněla, jak se jmenuju.
Teď už vím: nejsme pro ni rodina. Ani já, ani Vašek. Rodina jsou ti, kterým přišla svatební pozvánka. Ostatní jsou jen „podle potřeby“.
A víte co… nemám v sobě zlobu. Ale znovu se dávat už nebudu.