Vždycky jsem milovala děti a od dětství jsem věděla, že jakmile vyrostu, budu se o ně starat. Nakonec jsem se rozhodla pracovat jako chůva. A proč ne? Děti jsou taková radost a ještě větší radost je, když můžete vychovávat úžasné lidské bytosti.
Když jsem hledala práci, obrátila jsem se na agenturu, která se zabývala zprostředkováním chův. Nemusela jsem čekat dlouho. Už na pohovoru v agentuře jsem si všimla, že jsem se manažerce velmi líbila, a o den později mi zavolali rodiče rok a půl staré Sáry. Hezky jsme si popovídali a oni mě pozvali, abych se druhý den přišla s dítětem seznámit.
Jakmile jsem vstoupila do bytu a Sára mě uviděla, okamžitě si mi chtěla sednout na klín. Dítěti jsem se moc líbila – v tu chvíli už její maminka nepochybovala, že stojí za to mě přijmout jako chůvu. Nejdůležitější je, aby dítě mělo člověka rádo.
Na péči o dítě jsem se neptala – koneckonců jsem už měla spoustu zkušeností, a co může být zvláštního na péči o tak malé dítě – všechno je jasné. Ten den jsme si se Sárou užily a já jsem se vrátila k sobě domů.
Uprostřed noci mi zavolala Sářina matka.
-Evo, umyla jsi to dítě mýdlem?
– No ano, bylo to v koupelně. – Matka zavěsila. Jak se ukázalo, Sára byla na mýdlo alergická. Neptala jsem se a její rodiče mi to neřekli. Naštěstí bylo dítě v pořádku a nemělo to žádný vliv na její zdraví. Ale teď už chápu, že každá maličkost je důležitá, každá maličkost. Tehdy mě neodmítli, Sářina maminka je velmi inteligentní a kultivovaná žena – opět jsme s ní našli společnou řeč.
