Moje přítelkyně Jana neuvěřitelně vaří. Božsky, úchvatně, z cukety a brambory dokáže vytvořit něco takového, takového…! A to pečení! A to křupavé maso všech druhů! Ale teď k věci.
Jana má nadváhu. Docela výraznou, ale je opravdu krásná, hebká jako červené jablíčko, čilá, bez dušnosti, bez tlaku. Jana má manžela, se kterým žije už patnáct let. Celých těch patnáct let ji její muž Karel s vášní a jiskrou za tu nadváhu šikanuje. Velmi vynalézavě, s nápaditostí. Před přáteli. Před cizími lidmi. Vymýšlí zdánlivě něžné přezdívky – moje kravičko. Můj hrošíku. Au, šlápla mi na nohu, mám zlomeného celého Karla.
Chválí známé fitness nadšenkyně a vlastně všechny, komu se poštěstilo mít dobré geny. I mě párkrát zasáhly tyto pochybné komplimenty, a úplně zbytečně jsem se Jana bránila, vykládala něco o metabolismu, dědičnosti – marně.
Jana vždycky dokázala udržet tvář, dokonce se na ty vtipy usmívala. Sama si ze svých křivek utahovala. Po narození dcery se situace zhoršila, dcera zdědila její postavu „jablíčko“ a Karel, jak dospívala, přešel na ni: „Kam cpěš tolik jídla, budeš jako máma, podívej se na sebe, nechceš být krásná, a ne jako to beztvaré býložravé zvíře?“
A tehdy Jana najednou procitla. Promluvila s manželem jednou, podruhé, potřetí, že to tak nejde, ale samozřejmě všechno marně. A před rokem najednou došlo k výbuchu. Nebyla jsem tam, vyprávěli mi to. Když Karel opět v partě začal ostře vtipkovat o postavě své ženy, ona mu najednou řekla: „Karle, víš co? Už mě to sere. Když se ti nelíbí moje postava – nedržím tě, běž si najdi štíhlou, já už mám dost.“
Zavolala si taxi a odjela domů. Karel se dál vzpouzel a vtipkoval, za manželkou se nijak nehnal. Kam by, říkal, zmizela. Zakřičí, ochladne. Vždyť sama ví, že vypadá jako přezrálé rajče. Dokonce i přátelé se mu snažili vysvětlit, že není v pořádku a že Jana vypadá nádherně, ale samozřejmě všechno marně.
Doma Jany nebylo. Ani dcery. Ukázalo se, že si sbalily věci a odjely k Janiným rodičům, mají dům v jiné čtvrti. Do školy to je trochu z ruky, ale co už. Druhý šok byl, když Jana podala na rozvod. Karel nemohl uvěřit: co, kvůli jeho vtipům? To přece není možné! Určitě má milence! I když ne, kdo by chtěl takovou tlustou…
Už jste asi uhodli. Milenec nebyl, jenže Janě to prostě už přestalo bavit. Pracuje na dobré pozici ve velké firmě, výplatu má velmi slušnou, rodiče pomohli – a tak ani nečekala na rozdělení společně nabytého bytu a koupila pro sebe a dceru pěkný dvoupokoják v novostavbě.
Po vypořádání majetku skončil Karel v garsonce. A auto musel prodat, peníze se rozdělily. Alimenty ještě tři roky platí, výplatu má malou, po odečtení čtvrtiny to není nic moc. A hlavní věc – Karel vypráví přátelům, že ho jeho bývalá, mrcha, za těch patnáct let naučila na dobrou kuchyni, takže teď je nucen jíst polotovary nebo chodit na večeři k mamince. Její kuře, říká, se mu zdá v noci. Její pilaf. Koláče! Řady koláčů s různými náplněmi! Probouzí se v slzách.
Najít si bábu? No našel. Vaří nějaké šlichty, není k jídlu. No jo, štíhlá, ale tak nějak relativně, v našem věku už modelky moc nejsou. Mladou? No s mladými to nějak nevyšlo, výplata je malá a ani on sám nevypadá zrovna jako Apollo – břicho, pleš, zadýchává se. Padesátka je prostě padesátka.
Nejoblíbenější, říká, je to, že Jana prostě zhubla. Ne moc, ale znatelně, o pár čísel určitě. Společní přátelé vyprávějí – pro sebe a dceru začala vařit úplně jinak, pořád chutně, ale víc zeleniny, ona s dcerou maso nikdy tolik neřešily. A sladké koláče taky – to hlavně Karel vyžadoval, měl rád sladké. Nedávno, říká, ji potkal v supermarketu – ztratil řeč. Přistoupil k ní a povídá: „Hele, ty jsi docela dobrá, takhle bys se mi i líbila. Pojďme zkusit začít znovu.“ Jak jako do prdele? Co tím myslí, do prdele?
Strašně se urazil. Já, říká, k ní s celým srdcem a ona mě poslala… Kdyby nebylo mě, pořád by chodila jako kráva, nevděčná, cynická… ženská…)))
Lucie Dvořáková.