Má sestra Jana mě obviňuje, že ji manžel opustil kvůli mně. Ne, nešel za mnou, ale podle jejích slov by spolu žili šťastně, kdybych je nechala na pokoji. Jistě, mohli si užívat života v našem společném bytě v Brně, zatímco já bych platila nájem cizím lidem. Ale neměla jsem v úmyslu vzdát se svého právoplatného místa.
Sestra a já jsme zdědili dvoupokojový byt po rodičích. Maminka s tatínkem zemřeli, když jsme byly dospělé: mně bylo dvacet, Janě osmnáct. Studovala jsem v Praze a po vysoké zůstala, zatímco Jana žila v rodinném domě v Brně.
Sedm let jsem strávila v Praze, ale unavil mě víru velkoměsta, a tak jsem se rozhodla vrátit domů. Pracuji na dálku, takže změna zaměstnání mi nehrozila. Ale Jana mě dokázala šokovat. Nikdy jsme si nebyly blízké, ani po smrti rodičů. Každá jsme truchlila po svém, telefonáty byly řídké, rozhovory povrchní. Ale to, že se Jana vdala, byl pro mě šok. Neřekla mi ani slovo, nepozvala mě na svatbu. Bolelo to. Je to moje sestra, ale mlčela jsem.
Můj příjezd do Brna a návrat do našeho společného bytu vyvolal u Jany a jejího manžela Tomáše vlnu nevole. Doufali, že to rozmyslím, a dokonce mi ani nevyklidili pokoj, přestože jsem je na stěhování upozornila měsíc dopředu. Přijela jsem večer, a tak se přesun nábytku odložil na ráno.
Tak začal náš život ve třech. Jana s Tomášem dávali jasně najevo, že jim vadím, ale mě to nevzrušovalo. Je to i můj byt. Chovala jsem se tiše: nepouštěla hudbu, nezvala návštěvy, téměř nevycházela z pokoje. Ale žít s nimi bylo nesnesitelné.
Jana se s úklidem příliš nepářila a Tomáš byl ještě horší. Koupelna po něm vypadala jako po povodni: špinavé oblečení na podlaze, cáknutí vody po stěnách, mokrý ručník – někdy dokonce můj! – pověšený přes koš. Kradl mi jídlo. S Janou jsme měly odlišný přístup k potravinám: ona kupovala víc, ale levnější, já méně, ale kvalitnější. Tomáš si klidně vzal můj jogurt a snědl ho, a když jsem se ohradila, ptal se, jestli mi ho je líto.
Kuchyň po Janině vaření vypadala jako po vichřici: sporák ulepený, zástěra umazaná, občas bylo třeba umýt i podlahu. Špinavé nádobí mohlo stát dny, dokud jsem ho, unavená pohledem na prázdné skříňky, neumyla sama. Vypadalo to, že na to přímo spoléhali.
Brzy mě ten chaos unavil, a tak jsem navrhla sestavit rozvrh úklidu společných prostor. Ale Jana jen mávla rukou:
„Když ti vadí špinavé nádobí, umyj ho. Stejně už uklízíš jen po sobě. Máš spoustu času, kdežto my pracujeme.“
„Já taky pracuju, jen z domu,“ odsekla jsem.
„No a? Stejně máš času víc.“
Pochopila jsem, že debata nemá smysl. Vzala jsem si čisté nádobí do pokoje, koupila si malou lednici a na dveře přidala zámek. Vycházela jsem jen sporadicky, aby nJana teď pláče, že jsem zničila její manželství, ale já vím, že si to přivodila sama svou chamtivostí a neochotou hledat kompromis.