Jedinou věcí, kterou si spojuji se svým otcem, jsou hádky, křik a neustálé konflikty. Žili jsme v chudobě. Maminka pracovala dlouho do noci, aby vydělala na chleba, zatímco otec pořád hledal jen záminky k hádkám. Jednoho dne jsme s maminkou šly na pražské tržiště koupit zeleninu. Prodavač s ní žertoval a my jsme se smály. Otec se na maminku podíval studenýma očima a mlčel.
Doma potom nastal opravdový rozruch. Křičel tak hlasitě, že ho slyšeli všichni sousedé. Později maminku i uhodil. Poté se stala další věc. Otcův kolega si zažertoval, že vůbec nevypadám jako táta. Spíše se podobám mámě a prý jsem od táty nic neměla. Bylo mi tehdy dvanáct let. Otec odešel z rodiny a řekl, že mě maminka rozmazlila.
Od té doby jsme sotva měly dost peněz, i na jídlo jsme si musely šetřit. Otec nikdy neplatil výživné. Maminka nechtěla s ním bojovat před soudem, takže se musela postarat sama. Musela si najít další práci. Zatímco jsem se učila ve škole, snažila jsem se ze všech sil dostat na univerzitu. Nakonec se mi podařilo najít práci.
Nakonec jsem se šťastně vdala a konečně jsem mohla pomáhat mamince. A nedávno mi přišla zpráva. Byl to otec. Napsal mi, že chce znovu navázat kontakt. Nevím, co mám dělat. Někteří lidé mi radí, abych se s ním setkala a promluvila si. Upřímně, nemám moc chuť do toho jít. Stále si pamatuju moment, kdy nás opustil. Je pro mě cizí člověk. Nepřipomíná mi žádné hezké vzpomínky. Rozhodla jsem se, že mamince o té zprávě zatím nic neřeknu. Pořád nevím, jak se zachovat.