Můj otec opustil mě i moji maminku, když mi bylo pouhých 12 let, nechal nás bez domova a bez jakékoli pomoci.

Dobré zprávy

Pamatuji si to, jako by to bylo včera, třebaže uplynulo tolik let. Bylo mi teprve dvanáct, když nás tatínek opustil mě a maminku nechal nás v Praze napospas osudu, bez střechy nad hlavou i bez koruny v kapse. Nevzpomínám si, že by někdy kontaktoval policii anebo nějak projevil starost o naše životy. Jako by na nás úplně zapomněl.

Když mi bylo patnáct, do našeho bytu, který jsme dostaly po babičce, přišel mladý pár. Ozvali se, že máme opustit jednu místnost prý jim to slíbil můj otec. Když se maminka ptala otce, jak si to představuje, chladně a bez váhání prohlásil, že ti lidé jsou pro něj jako vlastní děti.

Maminčino srdce nevydrželo žít s cizími v jednom bytě a rozhodla se prodávat. Část peněz z prodeje musela dát člověku, kterého otec považoval za “svého”. Zbytek peněz nám umožnil koupit menší, dvoupokojový byt přes realitní kancelář. Abych pomohla mamince s placením hypotéky, musela jsem na několik let odložit studium a začít pracovat.

Maminka mi po nějakém čase zemřela. Zbyl mi jediný rok, abych doplatila celý úvěr. Právě tehdy, když jsem se potýkala se smutkem samotné a s tíživými starostmi, se náhle objevil táta. Nová žena ho totiž vyhodila z domu a on se ocitl starý, nemocný a s mizerným důchodem v podstatě bez domova.

Stál tehdy přede mnou vyčerpaný a žádal mě o pomoc. Nedokázala jsem se ovládnout a zeptala se ho přímo jestli je jen nehorázný, nebo opravdu hloupý. Po dvaceti letech, kdy o mě nejevil ani stopu zájmu, nikdy mi nepomohl, naopak mě připravil o byt, který měl patřit mně, zbrzdil mé vzdělání a uvrhl mě do finanční nouze očekával doopravdy, že ho přijmu s otevřenou náručí?

Ve svém srdci jsem už nenašla sebemenší soucit. Možná zaslouží lítost ale rozhodně ne tu moji, říkala jsem si. On byl schopný pomáhat jiným, které označoval za své milované děti, zatímco já pro něj znamenala pramálo. Řekla jsem mu přímo, že jestli potřebuje nějakou pomoc, ať se obrátí na ty, které vždy upřednostňoval, ne na dceru, kterou kdysi bez milosti opustil.

Jasně jsem mu řekla, že si přeji, aby na mě a mou adresu už navždy zapomněl. Protože otcem pro mě nikdy nebyl a nikdy nebude.

Rate article
Add a comment