Můj otec mi zakázal vzít si svou dceru domů, protože se bojí, že jsem na svou vnučku příliš mírný.

Dobré zprávy

Otec mi zakázal brát svou dceru do náruče, protože se bojí, že jsem na jeho vnučku příliš měkká. V poslední době začala moje dcerka lézt po čtyřech a pokaždé, když odejdu z pokoje, plazí se za mnou, touží po tom, abych ji zvedla. Její dědeček mi pořád radí, ať ji nerozmazluji, prý se tak naučí, že se má o sebe postarat sama, když zůstane na zemi. I přesto ale nedokážu odolat a svou holčičku často zvedám do náruče, i když mě přepadnou pochyby, jestli ji příliš nechráním.

Sama vím, že jsem k ní možná až moc laskavá když začne plakat, hned ji utěšuji, zahrnuji ji něhou a málokdy ji napomínám. Možná tím vynahrazuji svou vlastní touhu po lásce, které se mi jako dítěti nedostávalo. Po smrti mojí matky jsem vyrůstala v dětském domově a své skutečné rodiče jsem nikdy nepoznala. Nový domov mi poskytla rodina mé sestřenice, když zjistili, co se mi stalo.

Začátky byly těžké. Otec byl odměřený, matka pracovala dlouho do noci, aby nás uživila, a na projevy lásky nezbýval čas. Přesto jsem věděla, že mě mají rádi, jen to nedokázali dát najevo. Tak jsem si vytvořila svůj vlastní svět v hlavě svět, kde jsem byla milovanou princeznou a vládla říši založené na lásce.

Jak jsem rostla, toužila jsem po uznání a náklonnosti druhých, hlavně ve vztazích. Zachytávala jsem se každého projevu zájmu a zůstávala dlouho v nezdravém vztahu, bála se, že nic lepšího nenajdu. Můj manžel, který je laskavý a starostlivý, zná část mého příběhu a podporuje mě, ale o všem neví. I přes svoje rány z dětství nedokážu přestat zahrnovat svou dceru láskou věřím, že si zaslouží každou kapku něhy, na rozdíl ode mě, když jsem byla malá.

Někdy se procházím po našem dvoupokojovém bytě na Žižkově, dcerka se ke mně v zoufalé snaze dobelhá, ručičky natažené. Cítím v hrudi bolest i něhu a přesto ji zvednu, i přes otcův rámus ze staré kuchyně, že to přeháním. Možná dělám chyby, ale v mém světě se dítě láskou nedá zkazit. Ne v Praze, kde z chladných oken podzimu zavanou vzpomínky na chladné noci beze slůvka útěchy, kdy jediné, co jsem si přála, byla teplá náruč. Proto si teď slibuji, že moje Ema tu náruč bude mít, i kdybych za to měla čelit nevoli celé rodiny. Ať už budu dělat cokoliv, její smích v mém náručí je pro mě tisíckrát cennější než všechno, co bych kdy mohla od světa dostat.

Rate article
Add a comment