Je mi 21 let. Před pěti lety si máma přivedla domů svého druhého manžela. Od prvního okamžiku mi nebyl sympatický. Dělá uklízeče. Přišel k nám domů s dvěma kufry, ale už od začátku mi začal rozkazovat a dávat lekce. Je mi z něj zle. Nechápu, co na něm máma vidí. Má mizerný plat a ještě posílá alimenty své bývalé manželce. Nikdy jsme si k sobě cestu nenašli. Nejprve jsem mlčela, ale pak jsme se začali hádat. Po maturitě jsem se dostala na lékařskou fakultu na denní studium.
Už od malička jsem snila o tom, že budu lékařkou. Snažím se učit co nejlépe, i když studium medicíny je dost náročné. Dokonce jsem dostala stipendium. Před půl rokem mi ten chlap začal vyčítat, že jim jen parazituju na krku: Jsi dospělá, ale pořád visíš své mamince na zádech, nemusíme tě živit a šatit; já ve tvém věku už dávno pracoval. Podle něj bych si měla najít práci a pomoct jim s penězi, protože jim doma peníze nestačí. Nejhorší je, že máma mu dává za pravdu, snaží se mě převychovávat a tlačit mě do správných kolejí.
Máma mi řekla: Měla bys najít nějakou brigádu, je to pro nás těžké tě dál živit, nejsme z kamene. Před dvěma dny večer ten chlap prohlásil, že dospělé děti by měly bydlet samy, ne s rodiči. Zůstala jsem překvapeně zírat na mámu. Mlčela, takže s ním souhlasila.
Odešla jsem do svého pokoje. Druhý den máma začala rozhovor o včerejšku: Je to pro mě strašně těžké, stojím před rozhodnutím. Pořád se hádáme, děláš scény a nedokážeš držet jazyk za zuby. Já chci mít konečně trochu klidu. On má pravdu, jsi už dospělá a měla bys bydlet sama. Máš měsíc na to, abys našla místo, kde budeš bydlet sama. Jsem v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že mě máma takhle vyžene z domu. Nikdy jí to neodpustím.