Muž odletěl k moři hned po mém porodu. A já zůstala sama — s bolestí, únavou a miminkem v náručí.
S Vojtěchem jsme byli mladá rodina. Vzali jsme se před rokem, na vlně prvního nadšení, naivních snů a naprosté jistoty, že zvládneme všechno. Mě bylo právě devatenáct, jemu jednadvacet. Žili jsme, jak se dalo — v pronajatém bytě v Plzni, šetřili na kočárek a dupačky, počítali dny do porodu a věřili, že příchod dítěte nás ještě víc s blíží, spojí a posílí. Ale dopadlo to jinak.
Týden zpátky jsem porodila. Malý, svraštělý, teplý uzlíček, který mi okamžitě naplnil život bezesnými nocemi, strachy, umělým mlékem a dětským pláčem. Vrátila jsem se domů s chlapcem v náručí, celá rozbolavělá, nemohla jsem pořádně sedět, nohy se podlamovaly, tělo se třáslo. A druhý den mi manžel klidně oznámil:
— Zítra odlétám do Řecka.
Nejprve jsem mu nerozuměla. Podívala jsem se na něj a zeptala se znovu:
— Kam odlétáš?
— No, je tam výhodná last minute, Tonda z práce mi to zařídil. Za pár korun, skoro zadarmo. Musím toho využít. Celý rok jsem makal jako kůň, potřebuju trochu slunce. Vy s miminkem stejně jen spíte a jíte, zvládnete to beze mě.
Řekl to tak obyčejně, jako by mluvil o výletu do obchodu. A já tam stála, houpala dítě, v poporodním prádle a s očima plnýma zoufalství. Ani jsem si nestačila uvědomit, že už dávno všechno rozhodl. Nezeptal se, neporadil se, prostě to před mě položil jako hotovou věc.
— A co my?… — zeptala jsem se tehdy.
— No vy stejně jen odpočíváte. Budu tam jen týden. Odreaguju se a vrátím se. Neboj, ty to zvládneš.
Ta slova pálila. Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že to nezvládám. Že každou vteřinu bojuju se strachem — najednou nedýchá, najednou má teplotu, najednou dělám něco špatně. Že se bojím probouzet do ticha a bojím se usnout, protože už nemám sílu, ale spát taky nemůžu. Že bych si přála, aby mi někdo podal sklenici vody. Zeptal se: „Jak se máš?“ Objal mě.
A on — odletěl. Posílal fotky z pláže: tady leží na lehátku s koktejlem, tady je moře, tady palmy. Ani slovo o synovi. Ani jedna otázka: jak se máš, co potřebuješ?
Plakala jsem. Potichu, abych neprobudila dítě. Mamka mi řekla:
— Raduj se, že je tam. Ten můj se v tvých dnech opíjel do němoty. Lepší, ať je pryč, než by tady chlastal.
Kamarádka mě utěšovala po svém:
— Alespoň jsi nešla z porodnice sama. Mě nevzali vůbec. Jela jsem domů sama, s taškami a novorozencem. Ty na tom ještě nejsi špatně.
Ale já se kvůli těm slovům necítila líp. Necítila jsem se šťastná. Cítila jsem se zrazená. Nepotřebovala jsem dovolenou, nepotřebovala jsem fotky od moře. Potřebovala jsem jeho oporu. Jeho ruku. Jeho účast.
A možná jednou odpustím. Ale jestli zapomenu? To asi ne. Protože v nejzranitelnější, nejtěžší a nejděsivější chvíli svého života jsem zůstala sama. A on si to vybral…