Můj manžel Pavel mi pořád vyčítá, že nevařím vybrané večeře jako manželka jeho kamaráda Honzy. Tereza je úžasná žena a opravdový kuchařský génius. Nehádám se, vaří skvěle, ale zabere to hromadu času. Kuchyně je pro ni vášeň, místo, kde tvoří od rána do večera. A já? Rozděluju se mezi práci, dítě a domácnost a jeho výčitky mě zasahují jako nože.
Tereza je teď na mateřské a její život je sen každé matky. Její rodiče, i když jsou rozvedení, zbožňují vnuka a rádi si ho od rána berou. Babičky a dědečkové se předhánějí, kdo ho vezme na procházku, nakrmí ho a večer přiveze domů. Tereza se probudí, předá dítě šťastným příbuzným, vrátí se do postele a pak si v klidu uklidí. Má celý den na to, aby vytvářela kulinářské skvosty. Nikdo ji nerozptyluje, nikdo neotravuje — naprostá svoboda. Experimentuje, zkouší nové recepty a každý večer mají na stole něco výjimečného. Její rodina jí tohle umožňuje a já jí to upřímně přeju.
Ale Pavel to nechápe. Dívá se na Terezu a vidí ideál, ke kterému bych se podle něj měla snažit. „Ona je na mateřské, s dítětem, a stíhá všechno!“ hází mi do tváře. „A ty vaříš narychlo, pořád to samé.“ Jeho slova mě bolí jako facky. Kde mám vzít pět šest hodin denně na vaření? Pracuju a večer si vyzvedávám naši dceru Adélku ze školky. Domů přicházíme kolem sedmé. Snažím se uvařit něco rychlého: osmažené brambory, kuře z trouby, těstoviny s okurkovým salátem. Je to jídlo, které nás zachraňuje před hladem, ale pro Pavla je to důvod k posměškům.
Kdybych začala vařit složitá jídla jako Tereza, večeře by byla hotová až o půlnoc a rodina by šla spát hladová. Ale manžel to nevidí. Pořád jen opakuje: „Tereza vymýšlí pro Honzu pořád něco nového, a tobě je to asi jedno.“ Jeho obdiv k jejím kulinářským výkonům zní jako obvinění z mé neschopnosti. Už jsem unavená z ospravedlňování. Kdyby Tereza měla mateřskou jako většina žen — kdy nemáš čas ani se osprchovat — taky by vařila kupované knedlíky a Honza by je jedl bez nároků.
Tereze a Honzovi to přeju. Je skvělá, že neleží na gauči, ale tvoří v kuchyni a dělá radost manželovi. Ale bolí mě, že Pavel mě s ní pořád srovnává. Jako by neviděl, jak se liší naše životy. Já pracuju na plný úvazek a večer běžím pro Adélku do školky. Tereza je na mateřské a díky rodičům má celé dny pro sebe. Samozřejmě, že má víc času! Taky bych chtěla takovou mateřskou, ale naši rodiče se nepředhánějí v hlídání vnučky. Mají Adélku rádi, ale celý den s ní trávit nechtějí.
Pavel nepřestává. „Aspoň o víkendu bys mohla uvařit něco výjimečného,“ bručí. A co já, nejsem člověk? Nemám nárok na odpočinek? Pět dní v týdnu dřu v práci a pak mám celý víkend stát u plotny, abych vyhověla jeho choutkám? Někdy mám pocit, že hledá záminku k rozvodu. Vážně nechápe, jak nespravedlivé jsou jeho slova? Nebo mi chce schválně ublížit? Už jsem unavená z dokazování, že dělám, co můžu. Chci, aby konečně viděl mě — ne Terezu, ale jeho ženu, která se ze všech sil snaží udržet rodinu nad vodou.