Své dítě jsem vychovávala téměř sama.
Třásla jsem se o něj, byl pro mě vším. A dost pozdě jsem si uvědomila, že jsem z něj udělala rozmazleného sobce, který není schopen převzít odpovědnost za své činy.
Sama jsem jedináček, na kterého se díváme jako na vyčůrané vejce. Přestože moji rodiče toužili po dalších potomcích, matce se nikdy nepodařilo podruhé otěhotnět.
Takže veškerá láska a péče doma byla určena mně. A já jsem od malička vyrůstal s pocitem, že na tomto světě jsou děti to nejdůležitější a je přirozené, že jsou pro své rodiče středem světa. A samozřejmě, aby o ně bylo pečováno a byly hýčkány za cenu nejrůznějších obětí.
Chráněna před vším špatným a poučena, že si zasloužím, aby se se mnou zacházelo jako s princeznou, jsem si také vzala muže, který byl laskavý, starostlivý a nenáročný na mé vlastní potřeby. A ještě dlouho jsem byla dítětem – přinejmenším do svých 32 let.
To nejlepší a nejhorší se spojilo. Během sedmi let manželství jsem zažila dva potraty a oba s manželem jsme si už téměř zoufali, že někdy budeme mít děti.
Ale díkybohu, dva dny před Vánocemi přišel na svět dlouho očekávaný Adam a, jak jistě tušíte, okamžitě se stal středem světa pro mě i jeho otce a samozřejmě i pro prarodiče.
Přesvědčená o tom, že jsem se narodila proto, aby se mi děly jen samé úžasné věci, jsem byla naprosto nepřipravená na strašlivou ránu, kterou mi osud uštědřil. Můj manžel zemřel na infarkt, když bylo našemu synovi pouhých osm měsíců…
Bylo to víc než hrozné, zhroutil se mi celý svět.
Ve 32 letech jsem se musela naučit starat se sama o sebe a upřímně řečeno jsem měla velký strach. Každopádně jsem se vzchopila a postupně se postavila na nohy – kvůli Adamovi , víte, vždycky jsem věřila, že dítě je to nejdůležitější na světě, a začala jsem svého malého prince vychovávat s ještě větší péčí.
Uplynulo třicet let. Nikdy jsem se znovu nevdala. Ne že bych neměla kandidáty, ale nějak jsem nikdy nenašla nikoho, kdo by byl hoden stát se Adamovým otcem . A on samozřejmě vyrostl z nezbedného kluka ve velkého muže. I když v mých očích to byl pořád ten roztomilý drzý kluk, který byl bohužel zvyklý, že jsem mu pořád pomáhala a opravovala nepořádek, který udělal.
Monika, synova přítelkyně, byla nesmírně krásná a příjemná dívka. A já se nemohl dočkat, až se stane mou švagrovou a bude mít vnoučata.
Takže když se věci udály tak, jak jsem si vysnil, i když v opačném pořadí, byl jsem velmi šťastný. Monika totiž otěhotněla a můj syn ji požádal o ruku.
Zdálo se, že všechno je růžovější a růžovější, až jednoho dne zazvonila Monice na telefon dívka s přiznáním, že je s Adamem také těhotná !
Ukázalo se, že je to jeho spolupracovnice, se kterou se můj syn několikrát intimně stýkal a byl natolik neopatrný, že jí udělal dítě…
To ale nebylo všechno.
Od Adama samotného nepřišlo ani slovo, ani kost. Jen si vzal kufr a odešel, aniž by řekl kam. Nechal mi vzkaz, že podlehl pokušení a že ho mrzí, že se to tak stalo. A že se chystá “na chvíli zmizet”, dokud se věci neuklidní.
Nikdy nezapomenu na poslední větu toho vzkazu: “Mami, jsem si jistý, že víš lépe než já, jak se mám chovat.”
Naprosto bezradná, jak si poradit se svým životem! Uvědomila jsem si to v šoku a hněvu, který mě po tom, co se stalo, přepadl.
Nejen nezodpovědný a rozmazlený, ale také neschopný činit důležitá rozhodnutí o vlastním životě – takový byl syn, kterého jsem s takovou péčí a obětavostí vychovávala.
Tím, že jsem Adama přehnaně rozmazlovala a chránila ho před vším, jsem se dostala do situace, kdy jsem mohla přijmout nouzová opatření a pomoci jak Monice a jejímu nenarozenému dítěti, tak svému synovi.
Hned druhý den jsem zavolala zámečníka a vyměnila zámek u vchodových dveří.
Kromě sebe jsem vytáhl už jen jeden klíč – ne pro syna, ale pro Moniku , která neměla kde bydlet a měla velký strach, jak bude sama vychovávat dítě. Hezčí věci a Adamovo oblečení jsem dala pryč, zbytek jsem prostě vyhodila. Prostřednictvím jeho nejlepšího kamaráda jsem synovi poslala vzkaz, že jsme se v něm s Monikou zklamali a nechceme ho vidět…
Díky bohu se to vyřešilo. Těhotenství s milenkou se ukázalo jako mýtus. Monika zůstala žít se mnou a porodila zdravou holčičku. A Adam se – po více než roce, kdy od něj nepadlo ani slovo, ani kost – jednoho dne objevil: s krásnou kyticí květin pro mě, plyšovým medvídkem pro dceru a obálkou pro Moniku. Byly v ní skoro tři tisíce , které se mu podařilo ušetřit. Můj syn vyjádřil přání, aby dceru uznal a postaral se o ni.
Monice trvalo téměř dva roky, než mu znovu začala důvěřovat. Ale i tak spolu žili a nedlouho poté se vzali.
