Jmenuji se Lucie a jsem vdaná už šest let. Můj manžel Jakub je člověk ochotný, pracovitý, se zlatýma rukama a laskavým srdcem. A všechno by bylo v pořádku, kdyby to jeho zlato neodcházelo po kouscích všem příbuzným – mimo naši rodinu.
Jakub má velkou rodinu. Matka, bratr, dvě tety, sestřenice a dokonce vzdálení bratranci – každý z nich má nějaký problém, který prý může vyřešit jen můj muž. A ne za týden, ne o víkendu, ale hned. V noci. V den, kdy máme výročí, nebo když náš synek má horečku.
Před svatbou jsem věděla, že má k rodině blízko, ale skutečný rozměr jeho „rodinné oddanosti“ mi došlo, až když jsme se vzali a přestěhovali se do jeho rodného města. Dostali jsme od babičky byt – skromný, ale náš. Příbuzní slíbili Jakubovi pomoc s prací, a tak jsem nadšeně souhlasila s přesunem. Za pár měsíců jsme měli svatbu.
Nejprve jsem jeho věčné „pomoz tam, odvez sem“ přičítala svatebnímu shonu a stěhování. Pak se to ale ještě zhoršilo. Jakub mohl půl dne kopat záhon u maminky, pak jet dvacet kilometrů pomoct bráchovi s novou střechou, a ještě v noci odvézt strýce do lékárny. Ráno padl vyčerpáním, mamoral, jak je unavený, a já se snažila ho aspoň trochu hýčkat – snídani do postele, ticho, pohodlí. Jenže sotva nabral trochu sil – zvonil telefon. A už zase běžel.
Mlčela jsem. Trpělivě čekala. Doufala, že to pomine. Že pochopí: má přece vlastní rodinu, mě, domov, kde je taky spousta práce. Marně. Všechna jeho energie mířila jinam. A já se motala sama mezi úklidem, opravami, výběrem nábytku a řešením starostí. Tapety lepila sama. Nábytek přemisťovala sama. Myčku zapojil řemeslník, kterého jsem zavolala. Protože Jakub neměl čas.
Nedělala jsem scény. Mluvila klidně. Připomínala, že jsem jeho žena, ne náhodná spolubydlící. Kýval, líbal mi ruce, prosil o pochopení a skoro i brečel – prý nemůže rodině říct ne.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem si – teď se všechno změní. Stala jsem se pro něj důležitou. Staral se, nosil nákupy, vařil, vozil mě k lékaři. Cítila jsem, že jsme konečně blízko. Ale za měsíc – vše bylo jako dřív. Jakmile přestaly nevolnosti, zase teta, zase bratr, zase u mámy teče kohoutek a jen Jakub to zachrání.
„Teď já pomáhám jim,“ obhajoval se. „Až budeme potřebovat my, oni pomůžou nám.“
Jenže za celé roky nám nikdo nepomohl. Syn se narodil – první měsíc Jakub zůstával doma. Pak zase zmizel. Probouzela jsem se sama, usínala sama. Chodila s kočárkem sama. On byl na stavbě u strýce, v obchodě pro tetu, u sestry, která potřebovala přestěhovat skříň. Volali mu kdykoliv, a on jel. Když se nám rozbila pračka, příbuzný „neměl čas“, musel přijet opravář.
A víte, co je nejhorší? Když se sejde celá jeho rodina, chválí ho: „Jaký šikovný chlap! Všem pomůže, všechno umí!“ A já sedím vedle s křečovým úsměvem. Protože oni vidí hrdinu, a já žiju s mužem, který na mě nemá ani čas, ani sílu.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Mávl rukou:
„To sis vymýšlíš. Všechno máš. Co ti ještě schází?“
A já chci jen jedno: aby byl manžel doma. Aby viděl, jak jeho syn roste. Aby i my měli „naléhavé záležitosti“, na které by neřekl „až potom“. Abych se necítila jako přívažek ve vlastním manželství.
Někdy mám pocit, že jsem jen stín. Žena, která mu prostě přinese večeři a mlčky ho vyprovodí na další „hrdinský čin“. A jemu to zjevně vyhovuje.
Mně už ale ne…