Dnešní den mě zase přiměl zamyslet se nad tím, jak můj život vypadá. Jmenuji se Jitka a jsem vdaná už šest let. Můj manžel Tomáš je spolehlivý, pracovitý, zručný a nesmírně laskavý. Jenže to jeho dobro se nějak rozplývá mezi všemi příbuznými, jen ne mezi námi – jeho vlastní rodinou.
Tomáš má velkou rodinu. Matka, bratr, dvě tety, sestřenice a dokonce i vzdálený bratranci – každý z nich má vždy nějaký problém, který prý může vyřešit jen můj muž. A samozřejmě ne někdy, ne o víkendu, ale hned. V noci. V den, kdy máme výročí, nebo když má náš syn horečku.
Před svatbou jsem věděla, že je rodinný člověk, ale skutečný rozsah jeho “oddanosti” jsem pochopila, až když jsme se vzali a přestěhovali se do jeho rodného města. Dostali jsme od babičky byt – skromný, ale náš. Příbuzní mu slíbili pomoc se zaměstnáním, a tak jsem bez váhání souhlasila s stěhováním. Za pár měsíců jsme měli svatbu.
Nejprve jsem si říkala, že jeho neustálé “pomoz támhle, odvez tamto” souvisí s přípravami na svatbu a usazováním se. Ale pak to bylo čím dál horší. Tomáš mohl půl dne kopat zahradu u matky, pak jet dvacet kilometrů pomáhat bratrovi opravit střechu, a pak – uprostřed noci – ještě odvézt strýce do lékárny. Ráno padl vyčerpáním, mumlal, jak je unavený, a já se snažila ho aspoň trochu hýčkat – snídaně do postele, ticho, pohoda. Ale stačilo, aby se trochu vzpamatoval – a už zvonil telefon. Už zase běžel.
Mlčela jsem. Trpělivě čekala. Doufala, že to přejde. Že pochopí – teď má rodinu, mě, domov, kde jsou také věci, které je třeba řešit. Ale ne. Veškerá energie šla tam. A já se sama točila kolem úklidu, oprav, výběru nábytku, každodenních starostí. Tapety jsem lepila sama. Nábytek tahala sama. Myčku připojil řemeslník, kterého jsem si zavolala. Protože Tomáš neměl čas.
Nedělala jsem scény. Mluvila jsem klidně. Připomínala mu, že jsem jeho žena, ne sousedka z baráku. Pokyvoval, líbal mi ruce, prosil o pochopení a málem brečel – prý se mu prostě nedá příbuzným odmítnout.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem si – teď se to změní. Najednou jsem pro něj byla důležitá. Staral se, nosil tašky, vařil, vozil mě k lékaři. Byli jsme si blízcí. Ale po měsíci – všechno jako dřív. Jakmile přestaly nevolnosti – zase teta, zase bratr, zase mamince teče kohoutek a jedině Tomáš může zachránit situaci.
„Teď jim pomáhám já,“ hájil se. „Až budeme potřebovat my, oni nám pomůžou.“
Ale za celé roky nám nepomohl nikdo. Syn se narodil – první měsíc se Tomáš snažil. Pak zase zmizel. Probouzela jsem se sama, usínala sama. Chodila s kočárkem sama. On byl na stavbě u strýce, v obchodě pro tety, u sestry, která potřebovala posunout skříň. Volali mu kdykoli, a on jel. Když se nám rozbila pračka, příbuzný “opravář” neměl čas – musela jsem volat odborníka.
A víte, co mě mrzí nejvíc? Když se sejde celá rodina, všichni Tomáše chválí: „To je pašák! Zlatý chlap! Všechno umí, všem pomůže!“ A já vedle nich sedím a nuceně se usmívám. Protože vím – oni vidí hrdinu, ale já žiju s mužem, který na mě už nemá čas ani sílu.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Jen mávl rukou:
„Ty si všechno vymýšlíš. Nic ti nechybí. Co vlastně chceš?“
A já chci jen to – aby můj manžel byl doma. Aby viděl, jak roste jeho syn. Aby i my měli své “naléhavé věci”, na které by neřekl “až potom”. Abych se necítila jako přebytečná ve vlastním manželově životě.
Někdy mám pocit, že jsem jen stín. Žena, která mu připraví večeři a mlčky ho vyprovodí na další “hrdinský čin”. A zřejmě mu to tak vyhovuje.
Mně už ale ne…