Můj manžel si myslí, že mám obsluhovat jeho přátele, a tak jsem se raději vypravila do parku na proc…

Dobré zprávy

Václav řekl, že musím obsloužit jeho kamarády, a tak jsem se vyprala do parku.

Draho, co to pohrabáváš? Přátelé dorazí za půl hodiny, a my tu jen tak nebudeme. Šup, šup. Opeč brambůrky s cibulkou, jak mají rádi, vezmi nakládané okurky, ty, co ti matka předala. A slaninu nakrájej na tenké plátky, aby vypadala hezky, ne jako minule.

Václav stál v kuchyňských dveřích v domácích sportovních šortkách a roztaženém tričku, zlostně hleděl na hodiny. Drahomíra, právě vrátila se s dvěma těžkými pytli nákupů, pomalu je položí na podlahu. Pytle hlasitě zaklepyly o dlažbu. Ramena jí bolely, nohy v zimních botách hořely výprodej v obchodě byl dnes pekelný, před svátky lidé jako by se vymkli z řetězu a svrhli všechno z regálů.

Václave, co jsou to za kamarádi? zeptala se tiše, zatímco rozepínala zip na péřáku. Prsty mrzly na větru, než čekala na autobus. Pátek večer, sotva jsem naživu. Myslela jsem, že si jen dáme večeři a podíváme se na film.

No, to už začíná, muž zakroužil oči a povzdechl se. Sotva naživu, unavená. Všichni pracují, Drahomíro. Já také neležím na peci. Sergej volal, on, Honza a Vít projížděli kolem, rozhodli se zastavit. Stáří se neviděli. Co, mám čestně odmítnout kamarády? To by byl neúcta.

A nemohli jste mi to dát vědět dopředu? Ve dne mi zavolat?

Bylo to spontánní! Proč děláš z ní problém? Jen připravit malé občerstvení. Neže se nají, ale že si popovídají. Máme láhev, v baru je. Hlavně rychle stůl prostřít. Salát nějaký, šopský nebo krabí, jak obvykle. A hlavně teplé jídlo chlapi z práce jsou hladoví.

Drahomíra poslouchala manžela a v oblasti sluníčka se jí začal nafukovat obrovský balón hněvu. Jako vždy. To znamenalo, že musí bez přestání běžet k plotně, skákat mezi dřezy a pánví, sekat saláty, připravovat stůl, pak celý večer nosit čisté talíře, sbírat špinavé, dohlížet, aby kluci měli chleba, a poslouchat jejich mastné vtipy a hlasité smíchy. Na konci, když odejdou po půlnoci, zůstane jí hora nádobí, zakouřená kuchyně a lepkavá podlaha.

Václave, nebudu vařit, řekla rozhodně a podívala se mu přímo do očí. Jsem unavená. Chci si dát sprchu a spát. Když tvoji přátelé hladoví, objednej si pizzu. Nebo uvař si sám knedlíky.

Václav na okamžik zeštíhl. Oči mu vyšplhaly.

Cože, Drahomíro? Pizza? Kluci chtějí domácí jídlo. Už jsem slíbil, že naše hospodyně stůl prostřídí. Sergej pořád vzpomíná na tvoje pirohy. Nezahanbí mě před lidmi. Co si pomyslí? Že neumím ženu postavit?

Postavit? zopakovala Drahomíra, cítila, jak se jí po zádech rozlézá chlad. Jsem ti nováček na pláci? Nebo služebná?

Nehypej to! začal Václav rozzlobeně. Jsi žena, hospodyně domu. To je tvá přímá povinnost hosty vítat. Já vydělávám peníze, nosím vše do domu, můžu si jednou za měsíc normálně posedět s přáteli? Aby žena servírovala, vytvářela útul? Nebo si příliš žádám? Rozbal to. Tady jsou pytle, rozbal je. Kuře dej do trouby, zatímco loupíš brambory, ono to zvládne. A vodku dej do mrazáku, ať se potí.

Obrátil se a šel do obýváku, házejíc po cestě:

A uprav se, vypadáš jako zahradní strašák. Vítěk s novou dívkou možná nechceš, aby ses na ní bledě vlezl.

Dveře do pokoje nezavřela a okamžitě se ozvaly zvuky zapnutého televize. Václav si sedl na pohovku a myslel si, že rozhovor skončil. Pro něj bylo jasné: manželka dostala rozkazy a teď, jako věrná kamarádka, se vrhne na kulinářskou frontu.

Drahomíra stála v chodbě, poslouchala bzučení zprávy. Pomalu si sejmula čepici. Vlasy, opravdu rozcuchané a nabité elektřinou, spadly na tvář. Zahradní strašák ozývalo se v její hlavě. Dvacet let manželství. Dvacet let se snažila být dokonalá. Dobrá hospodyně, starostlivá manželka, chápavá kamarádka. Snášela jeho kutilské posezení, matku s nekonečnými radami, jeho rozházené ponožky a neustálé výtky, že polévka není dost osolená. Myslela si, že to je rodinný život kompromisy, trpělivost, vyhlazování hran.

Podívala se na pytle s potravinami. Tam leželo kuře, které chtěla zítra péct k obědu. Zelenina do salátu. Mléko, chléb. Vše těžké, tíží ruce.

Naklonila se, ale ne k rozbalování. Znovu zapnula zip na péřáku. Nasadila čepici, důkladně si pod ni ušila vlasy. Popravila šátek.

Vstoupila na chvíli do pokoje.

Václave.

Manžel, aniž by odtrhl oči od obrazovky, zamával rukou:

Co ještě? Sůl nenajdeš? V horní zásuvce.

Jdu pryč.

Kam? konečně se otočil, na tváři měl upřímné zmatení. Do obchodu? Zapomněl jsi něco? Mléko máš, majonézu máš?

Ne. Jdu si zaběhat. Do parku.

Do jakého parku? Václav dokonce vstal z pohovky. Zbláznila ses? Je sedm večer, tma, zima. Hosté za dvacet minut přijdou! Kdo bude stůl prostříhat?

Ty, odpověděla klidně Drahomíra. Ty jsi to pozval, tak to i udělej. Brambory jsou pod dřezem. Kuře v pytli. Nůž v držáku. Recept najdeš online.

Olgo, počkej! křičel Václav, vstávajíc. Co to děláš? Který park?! Vrať se! Svlékni se a jdi do kuchyně! Říkal jsem!

Ale Drahomíra už neposlouchala. Vyšla z bytu, za sebou zaklepala těžké kovové dveře. Zámek zazvonil jako výstřel. Rychle sjela po schodech, nečekala výtah, bála se, že Václav vyběhne za ní a přetáhne ji zpátky silou nebo hádkou. Na schodišti zůstalo ticho. Pravděpodobně byl tak šokován jejím odchodem, že jen stál v místnosti s otevřenou pusou.

Venku šel jemný štiplavý sníh. Vítr se okamžitě schoulil pod límec, ale Drahomíru to neškodilo. Vnitřek pulzoval adrenalinem a starou, zapomenutou chutí zlobivé svobody. Šla rychle, téměř běžela, dál od domu, od osvětlených oken, za kterými její manžel pravděpodobně zoufale přemýšlel, co říct přátelům.

Park byl dva bloky odsud. Starý městský park s širokými alejemi a vysokými lípami, které už byly černé a holé, houpající se ve větru. Lidé byli málo. Pouze pár chodců se psy, spěchajících domů dělníků, a pár teenagerů na lavičce, upřených do telefonů.

Drahomíra se vydala po boční aleji, kde pouliční lampy svítily v jedné, tvoříc podivnou hru stínů na sněhu. Teprve teď zpomalila krok. Dýchání se rozjelo, srdce bušilo v krku.

Co jsem to udělala? proletěla panika.

Vždy se bála konfliktů. Od dětství ji učili být pohodová. Snadno přežiješ, když mlčíš, mlčení zlato, manželem je hlava, ženou krk. Maminka jí vždy říkala: Jeníku, nepospíchej, buď moudřejší. Muže musíš krmit a chválit, pak doma bude klid. A ona krmila. A chválila. I když Václav často usedal na její krk.

Telefon v kapse vibroval. Drahomíra ho vytáhla. Na displeji se objevila fotka manžela a nápis Václav. Zahodila hovor. Za sekundu volal znovu. Pak znovu.

Stiskla tlačítko vypnutí a schovala temný displej do kapsy. Ticho. Zůstaly jen vítr a škrábání sněhu pod botami.

Došla ke rybníku. Voda byla černá, nezkrytá uprostřed, kde plavaly kachny. Na břehu se vytvořila tenká ledová okrajová krusta. Drahomíra opřela ruce o studené zábradlí a podívala se dolů.

Vzpomněla si na poslední návštěvu těch kamarádů. Honza se opil a rozbil její oblíbenou vázu, dar od sestry. Václav tehdy jen řekl: Tak to má být, kupíme novou. Novou nekoupili. Sergej v tu noc, když uklízela špinavé talíře, jí popla na stehno a mastně přimhouřil oči: Máš štěstí, že máš takovou babku, co vaří i mazlí. Václav to neviděl, možná předstíral, že nevidí. Drahomíra tehdy chtěla spadnout zemí od nechuti, ale mlčela. Natřásla úsměv a šla umývat nádobí. Nezahanbí mě před lidmi.

Nebudu, zašeptala v temnotě. Už nebudu.

Šla dál po aleji. Mráz štiplal tváře, ale bylo to příjemné. Hlava se pročistila. V najednou si uvědomila, že ji nejedla od poledne. Žaludek hulákal.

Uprostřed parku svítilte žlutým světlem malý stánek s kávou a pečivem. Drahomíra přistoupila k okénku.

Dobrý večer, usmála se prodavačka v pletené čepici. Co si přejete? Zahřát se?

Ano, prosím velké cappuccino. A podívala se do vitríny. A tu šneku s skořicí. A sendvič s kuřecím.

Výborná volba. Hned to připravím.

Drahomíra si vzala horký kelímek, sevřela ho zimníma rukama. Teplo se rozlilo po prstech. Posadila se na lavičku pod lampu.

Sendvič byl horký, sýr táhlý, kuře šťavnaté. Bylo to nejchutnější jídlo za poslední roky, ne proto, že by bylo gurmánské, ale že jedla sama, v klidu, nikomu nesloužila, nikomu nevyhovovala. Dívala se na padající sníh, pila kávu a cítila se podivně živá.

Projela starší dvojice. Muž něco vyprávěl, žena se smála, držela ho za ruku. Zastavili se poblíž Drahomíry, aby muži nastřihli šálu.

Kamaráde, pozor, zmrzneš, zakřičela žena.

Mám tě rád, Miláčku, odpověděl muž s úsměvem.

Drahomíra je sledovala a pomyslela si: Bude to u nás tak? Budeme v stáří chodit ruku v ruce? Přiznala se, že se bojí, že Václav bude předbíhat, mrzet, že on bude táhnout pytel s potravinami a bude si myslet, že má bolest v zádech a potřebuje mast.

V kapse znovu něco pípalo. Drahomíra se zachvěla, ale vzpomněla si, že telefon je vypnutý. To byly hodinky, které ukazovaly, že dosáhla denního kroku: 10000. Ironie osudu. Vyšla ven, jen aby splnila denní limit.

Uplynuly dvě hodiny. Drahomíra oběhla park třikrát. Nohy už nebolí únavou z práce, ale z dlouhé chůze. Káva byla vypita, rohlík sněden. Zima se začala prodírat pod péřák. Musela se vrátit domů, nechtěla přespávat na lavičce.

Když se blížila k domu, krok se zpomalil. Přicházela ke svému bytě ve třetím patře. Světla svítila všude: v kuchyni i v obýváku.

Vešla výtahem, vytáhla klíče. Ruce se třásly. Zhluboka se nadechla jako před skokem do vody a otevřela dveře.

V nose ji zasáhl silný zápach spáleného oleje, tabákového kouře (i když ho stokrát prosila, aby nekouřil v bytě) a levného parfému.

V haldě stály cizí boty hosté přišli. Na věšáku se kupily kabáty.

Z kuchyně se ozývaly hlasité hlasy a smích.

Tak jí říkám: neplést si hnízda! křičel Sergej. Žena musí vědět, kde je její místo! A Václav je v pohodě, nezpanikařil!

Drahomíra svlékla boty, pověsila péřák. Šla do kuchyně.

Obraz, který před ní vznikl, byl smutný i směšný zároveň.

Stůl byl přetížený. Na něm ležely otevřené konzervy šproty, sleď. Plátky salámu ležely na novinách (zřejmě Václav nenašel talíře). Uprostřed stolu černá, spálená brDrahomíra se usmála, přikývla a řekla: Když už jsem si našla sílu, tak už ani tři kamarádi nebudou mít žádnou šanci mě rozbít.

Rate article
Add a comment