Ptáte se mě, jak jsem se dostala do tohoto bodu svého života a jak jsem to vůbec dokázala přijmout, ale odpovím vám tak, jak odpovídají všechny ženy, které milují: byly jsme slepé. I já byla slepá. Celý život jsem se snažila, učila, pracovala. Maminka mi už od dětství říkala, že pokud chci mít dobrý život, musím si ho vybojovat pilnou prací. Naučila mě také, že žena musí být silná a soběstačná, aby se v případě nouze mohla o sebe postarat sama.
Zdá se ale, že právě tahle rada mi tak trochu uškodila. Když jsem se seznamovala s muži, vždy jsem působila až moc samostatně, takže o mě nestáli. V té době totiž většina mužů toužila po něžné a poddajné ženě, o kterou by se mohli starat a ukazovat jí svoji sílu, svoje mužství. Já však byla zvyklá pečovat sama o sebe.
Postupně jsem se začala naplno věnovat práci. Byla jsem stará panna až do svých pětatřiceti let, když jsem poznala Davida. Byl stejně starý jako já. Překvapilo mě, že dokázal přijmout moji nezávislost. Nikdy netrval na tom, že něco zařídí místo mě, pokud jsem si řekla, že to udělám sama. Nedával mi žádné květiny ani mi nešeptal do ucha sladké hlouposti, které jsem stejně nikdy neměla ráda. S ním jsem byla partnerka na stejné úrovni. Jenže měla jsem už tehdy tušit, kolik mě tenhle domnělý rovnocenný vztah ve skutečnosti bude stát. Rovnoceennost to nebyla ani náhodou.
Když jsme se vzali, David se ke mně nastěhoval. Neměl svůj byt, bydlel u maminky v Plzni. Já rozhodně nechtěla žít se svou tchyní slyšela jsem už dost zlých příběhů o společném bydlení a byla jsem rozhodnutá tomu se vyhnout. První měsíc mi nedal ani korunu ze svého platu s tím, že musí splatit malou půjčku, kterou si vzal na mamčinu operaci.
Neříkala jsem nic, chtěla jsem být chápavá. Jsme přece rodina: nechť splatí ten dluh, pak budeme hospodařit společně. Jenže sedm měsíců stále nebyl s půjčkou hotov. Pořád tvrdil, že je špatně placený, že mu zkracují pracovní dobu nebo něco podobného. Celou tu dobu jsem platila všechny účty, potraviny a zábavu já. Pak začal tvrdit, že šetří na to, abychom si koupili chalupu na Šumavě, nebo se mohli jet na dovolenou.
Jenže za celých pět let mi nikdy neukázal ani jediný výpis z účtu. Byli jsme přece rodina. A tehdy jsem se s ním pohádala. Jak je možné, že ho už pět let živím sama? To není normální. Sbalil si věci a odešel zpátky k mamince. Ano, prostě tak. Po třech dnech, kdy jsem to nevydržela, jsem ho zase přivedla zpět. A stejná písnička pokračovala. Nechtěl přispívat na domácnost ani halíř. A já už byla neuvěřitelně unavená. Ráda bych si koupila nějaké drobnosti, které si ženy rády dopřávají, ale nemám na ně ani korunu všechno padne na rodinu. Co mám dělat? Rozvést se? Nebo se David snad někdy změní?