Můj manžel pracuje, ale všechny výdaje platím já.

Dobré zprávy

Ptáte se, jak jsem se dostala až sem, jak jsem mohla přijmout takovou situaci, ale odpovím vám, že všechny ženy, které milují, jsou slepé. Já jsem byla slepá. Celý život jsem se snažila, učila se. Maminka mi od malička říkala, že pokud chci mít dobrý život, musím pilně pracovat. Říkala také, že žena musí být silná a samostatná, aby se v případě nouze dokázala uživit sama.

Teď, když se na to zpětně dívám, ta poslední rada mi ve skutečnosti moc neprospěla. Když jsem chodila s muži, působila jsem příliš samostatně a málokterý muž měl o vztah se mnou zájem. V té době většina mužů preferovala ženy jemné, o které se mohou starat a kteří jim dávají prostor ukázat svou mužnost. Já jsem se starala sama o sebe.

Nakonec jsem se začala soustředit jen na práci. Byla jsem stará panna až do 35 let, kdy jsem potkala Jakuba. Je stejně starý jako já. Překvapilo mě, že akceptoval mou nezávislost. Netlačil mě do věcí, které jsem sama zvládla, nikdy mi nenutil pomoc, když jsem řekla, že to udělám sama. Nikdy mi nedával květiny ani šeptal do ucha nesmyslné sladké fráze, které mě vždy rozčilovaly. S Jakubem jsem byla rovnocenným partnerem. Ale měla jsem tušit, co mě ta údajná rovnost bude stát ve skutečnosti ani nebyla rovnost.

Vzali jsme se a Jakub se ke mně nastěhoval. Neměl vlastní byt, bydlel u své matky. A já jsem rozhodně nechtěla žít se svou tchyní, slyšela jsem o tom až příliš historek a nelákalo mě to. První měsíc mi Jakub ze svého platu nedal ani jednu korunu, tvrdil, že musí splácet malou půjčku, kterou si vzal na operaci své maminky.

Nic jsem mu neřekla, byla jsem chápavá. Jsme rodina nechám ho splatit půjčku a pak budeme na všem pracovat společně. Jenže sedm měsíců se na tom nic nezměnilo. Pořád opakoval, že nemá dost peněz, že mu snížili pracovní dobu nebo má jiné problémy. Za tu dobu jsem platila za jídlo, zábavu i všechny poplatky. Potom mi začal povídat, jak šetří na domek na venkově. Prý pro naše dovolené a společný život.

Jenže za pět let mi neukázal ani výpis z účtu. Jsme rodina. Tenkrát jsem se s ním pohádala. Jak je možné, že ho už pět let živím? To není normální. Zabalil si kufr a odešel ke své matce. Ano, tak jednoduše. O tři dny později, když jsem už to nemohla vydržet, jsem ho zase přivedla zpátky. A znovu stejná pohádka. Nechce mi dát peníze na nic. A já už jsem opravdu strašně vyčerpaná. Chtěla bych utrácet za dámské radosti, ale prostě nemám žádné peníze navíc všechno dávám na naši rodinu. Co mám vlastně dělat? Rozvést se? Nebo se Jakub nikdy nezmění?

Rate article
Add a comment