Ptáte se, jak jsem se ocitl tady a jak jsem mohl přijmout něco takového, ale řeknu vám jedno všechny ženy, které milují, jsou slepé. I já jsem byl slepý. Celý svůj život jsem se snažil a učil. Maminka mi v dětství říkala, že pokud chci mít pěkný život, musím tvrdě pracovat. Říkala to stále: žena musí být silná a samostatná, aby kdyby se něco stalo, dokázala se uživit sama.
Tato poslední rada mě nakonec dostala do nezáviděníhodné situace. Když jsem chodil na schůzky s dívkami, byl jsem až moc nezávislý a málokterá měla zájem o vztah se mnou. Většina mužů kolem mě toužila po něžné ženě, o kterou by se mohli starat, a která by jim zvedala ego, mužnost. Já jsem měl pocit, že se dokážu postarat sám o sebe.
Pak jsem se naprosto ponořil do práce. Byl jsem starý mládenec až do svých 35 let, kdy jsem potkal Ditu. Byla stejně stará jako já. Překvapilo mě, že přijala moje nezávislé chování a nikdy se nesnažila mě kontrolovat nebo mi něco vnucovat, jestli jsem řekl, že to zvládnu sám. Nedávala mi květiny ani nešeptala sladké, nesmyslné fráze, které mi vždycky vadily. S ní jsem opravdu cítil rovnocenné partnerství. Měl jsem tušit, co mě bude stát tahle tzv. rovnost, která ve skutečnosti nebyla vůbec spravedlivá.
Vzali jsme se a Dita se ke mně nastěhovala. Neměla svůj vlastní byt, žila u maminky. Chtěl jsem žít sám, ne s tchyní slyšel jsem už dost příběhů a nebylo to nic pro mě. První měsíc mi Dita nedala ani korunu ze svého platu, vysvětlila mi, že musí splatit malý úvěr, který si vzala na operaci své maminky.
Neřekl jsem nic, snažil jsem se chápat. Jsme rodina, nechal jsem ji splatit půjčku, pak budeme řešit všechno společně. Jenže sedm měsíců nevěděla půjčku splatit. Pořád říkala, že nemá dost peněz, že jí snížili úvazek, nebo že je něco jiného špatně. Celou tu dobu jsem platil já jídlo, zábavu, energie. Později mi začala říkat, že šetří na dům na venkově. Třeba i na dovolené.
Ovšem nikdy mi neukázala žádný výpis z účtu za pět let. Jsme přece rodina. Naštvalo mě to a pohádal jsem se s ní. Jak to, že ji živím pět let? To není normální. Sbalila si věci a odjela zpět ke své mamince. Ano, prostě jen tak. Po třech dnech jsem to nevydržel a vrátil jsem ji k sobě. A zas ta samá písnička. Nechce mi dát ani korunu na nic. Už jsem byl opravdu unavený. Rád bych si koupil něco pro sebe, nějaký rozmar, jenže žádné peníze mi nezůstávají všechno jde na naši domácnost. Co mám udělat? Rozvést se? Opravdu se nikdy nezmění?
Dnes vím jedno ať se člověk snaží sebevíc, některé vzorce chování nelze změnit. Je potřeba znát svou hodnotu a nebát se udělat rozhodnutí, která jsou těžká. Nakonec, být samostatný neznamená zapomenout na sebe.