Sára pracovala na zprávě, když jí náhle přišla zpráva. Otevřela ji a četla.
“Ale ne. Nechci žádný dům” – Řekla si pro sebe a položila telefon. Její kolegové se na sebe podívali, ale na nic se neptali . Až o polední přestávce se rozhodli zjistit, jaký dům Sára nechce.
Sára nejdřív o svých problémech nechtěla mluvit, ale nakonec se rozhodla jim to říct. Třeba by měli nějakou dobrou radu.
-Děvčata, nevím, co mám dělat. Manžel mi kvůli domu ve vesnici vypálil uši. Navrhuje, abych se přestěhovala do malé vesnice, kde žije jeho matka.
Ale chci to? Nechci žít s jeho mámou!
Je mi dobře tady, ve městě. Moji rodiče taky bydlí ve městě. To není jako na venkově! Teď mi posílá zprávy. Posílá mi všechny domy, které jsou tam na prodej, a chválí je.
Tolikrát jsem manželovi říkala, že se nechci stěhovat.
Co tam budu dělat ? Žádná práce a žádné vyhlídky ! Co tam budu dělat? Budu dojička nebo prodavačka ve vesnickém obchodě? Můj muž říká – zůstaneš doma a budeš pomáhat matce. Má farmu, všechna zvířata.
Ano, samozřejmě! Zůstanu doma s jeho maminkou a budu jí pomáhat! Taková perspektiva!
Manžel říká, zkusíme tam žít, uvidíme, jestli se ti to bude líbit. Mně se to přece nemůže líbit. Jsem zvyklá na pohodlí. Říkal mi, že je tam v zimě takový sníh, že se nedá vyjít z domu. Já nechci! To jsem řekla manželovi.
Dva měsíce mě “přesvědčuje”, že s tím nesouhlasím. Jestli to takhle půjde dál, tak se prostě smířím s tím, že : buď budeme žít tak, jak žijeme, ve městě, nebo se budeme muset rozejít!
