- – Adame, kam se poděly banány? – Říkám manželovi.
– Snědla jsem je, protože jsem na ně měla chuť.
– Nemohla jsi nechat alespoň jeden synovi na odpolední čaj?
– To je jen problém, který se přehnal. Jako by v obchodě banány neprodávali.
– Tak si běžte nějaké koupit.
– Mám fotbalový zápas. Jak můžu jít?
V naší rodině se to děje pořád: tvaroh, sušenky, jablka. Dokonce musím schovávat jídlo, protože s takovým otcem by můj syn mohl mít hlad.
Jsme manželé už pět let. Našemu synovi budou brzy dva roky. Máme hypotéku, takže víte, že peníze jsou omezené. Manžel si myslí, že je živitel rodiny, protože nám dal byt. Ve skutečnosti prodal svůj jednopokojový byt, aby měl na zálohu, ale pomohli i moji rodiče. Moje matka si myslí, že Adam je opravdu sobecký člověk. Do jisté míry s ní souhlasím.
Jednoho dne jsme se chystali na oslavu narozenin. Vařila jsem, abych pohostila hosty, a on mi pořád běhal pod nohama a vybíral talíře. Nejhorší bylo, že se dostal i k dortu. Nechala jsem ho na balkoně, protože v lednici nebylo místo. Přinesla jsem ho do kuchyně, abych ho nakrájela, koukám, a tam zůstal kousek nakrájené a ozdobené čokolády. Umíte si představit, jak mi bylo trapně.
Tohle se mi stává pořád. Ano, vydělává peníze, ale nějak se to všechno dá pochopit, myslet na druhé. Má jedinou výmluvu: “My to koupíme, nebojte se!”. Dobře, nezajímá se o mě, ale jak se můžete nezajímat o své dítě? Zvlášť když nemáme dost peněz a já s něčím počítám. Za týden můžeme sníst měsíční zásobu jídla.
– Proč se do něj navážíš? Je to člověk, nech ho jíst. Vydělává peníze. A ty mu to nezazlívej, jen víc vař,” brání ho tchyně.
Zajímavé je, že ať uvaříte sebevíc, stejně nebude mít dost. Sní všechno. Kupovat víc nepřipadá v úvahu – pořád musíme platit hypotéku, kupovat oblečení a další věci do domácnosti.
Obecně jsem manželovi řekla, že jestli to udělá ještě jednou – rozvedeme se. O byt bychom se podělili a žili každý svůj život. On se na mě urazil, stěžoval si své matce. Tchyně se mnou už nechce ani mluvit. A já si myslím, že mám pravdu. Co si myslíš ty?
