V životě jsem udělala chyby, ale ta největší stále žije vedle mě a vůbec nevím, jak z té situace ven. Bylo mi 25 let, když jsem se vdala za Petra Nováka. On byl o dva roky starší než já. V té době mi připadal téměř jako pohádkový princ na bílém koni.
Nosil mi pravidelně květiny, obdarovával mě dárky, pomáhal mi s těžkými taškami, nikdy jsme se nehádali a vždy jsme dokázali řešit problémy klidně. Nikdy jsme spolu před svatbou nebydleli. Ani jeden z nás nebyl příznivcem společného bydlení před svatbou, považovali jsme to za lehkovážnost. A tak jsme se prostě vzali. Moji rodiče nám na svatbu dali nějaké peníze, ale ta částka rozhodně nestačila na to, abychom si koupili byt. Ani jsme nechtěla moc pronajímat proč platit cizímu člověku nájem a neustále poslouchat, zda žijeme dobře nebo špatně? Tak nám Petrova maminka navrhla, že můžeme bydlet u ní. V jejím bytě byly dvě místnosti, stejně často bývala sama, a místa bylo dost. Tak proč ne?
Souhlasila jsem bez většího rozmýšlení. Maminka Petra působila jako milá žena, takže jsme si brzy porozuměly. Jenže jakmile jsem se za Petra provdala a přestěhovala se k jeho matce, zjistila jsem mnohem víc o svém muži. Ukázalo se, že jeho matka ho pořád viděla jako malého chlapce. A když bydlel doma, nedělal vůbec nic v domácnosti. Dokonce mu maminka prala slipy a ponožky, a to už je dospělý muž. To přece není normální.
Petra nezajímaly domácí práce, jen chodil do práce a dělal si svoje. Není divu, že hned jak jsme začali bydlet spolu, všechny povinnosti padly na mě. Musela jsem vařit pro všechny, uklízet, prát, žehlit. Potřebovala jsem tohle? Pravda, tchyně se mi do ničeho nemíchala, ani nelezla do kuchyně, když jsem vařila. Ale tím, že mi nikdy nechtěla pomoci, jsem se cítila jako služka v jejich rodině.
A pak přišly ještě horší zprávy. Jednou nám začala hořet zásuvka a oheň jsem uhasila sama. Když jsem Petra poprosila, aby vyměnil zničenou zásuvku za novou, považoval to skoro za úkol z vyšší matematiky. Ukázalo se, že vůbec netuší, jak se vyměňuje zásuvka. A co říct, když bylo nutné vyměnit žárovku v pokoji, stáhl se a řekl, že to neudělá. Tak jsem vzala stoličku a vyměnila ji sama. Prostě jsem zjistila, že Petr neumí vůbec nic. Nejdřív jsem si řekla, že to není tak hrozné. Jenže on ani neměl chuť se něco naučit. Proč taky? Raději zavolá bytového správce a zaplatí pár korun. Jenže Petr rozhodně nevydělává desetitisíce, aby mohl všechno svěřovat cizím lidem.
Nejvíc mě rozčilovalo, jak ho matka neustále oslovovala jako malého kluka a on jí šeptem odpovídal “maminko”.
Petře, máš na sobě ponožky? Vyměnil sis slipy? Petře, umyl ses pořádně? Když jsem poslouchala takové rozhovory, bylo mi do pláče. Je to dospělý chlap, a jeho matka se ptá, jestli si vyměnil spodní prádlo.
Upřímně, moc si přeji rozvod. Ale co pak? Nemám vlastní byt, peníze od rodičů jsem už utratila. Být ale dál v tomhle nemůžu. Kolik toho ještě mám vydržet? Někdy člověk zjistí, že největší chybou není to, co udělal, ale to, co toleruje. Život je krátký na to, abychom se spokojili s něčím, co nás nenaplňuje. Důležité je postavit se za sebe a najít odvahu změnit to, co nám škodí.