Před sedmi lety jsem se vdala. Jednoho dne mi manžel zavolal a řekl:
– Uvař něco dobrého! A hodně! Dnes k nám přijde Jack!
Zase jsem naštvaná! Proč k nám musí Jack pořád chodit? Nemůžu to vydržet a říkám:
– Vždyť tu byl už minule, ne? Přijde zase?
– Ano, má nějaké problémy s notebookem! Musíme se na něj podívat!
Jack za námi přijel v pátek a odjel v neděli pozdě v noci. Už toho mám dost! Kdy už to konečně přestane? Už nemám sílu to všechno snášet. Jack není syn mého manžela. Není pro něj vůbec nikdo. Je to jen dítě jeho první ženy z prvního manželství.
Můj manžel si vzal svou bývalou ženu, když Jackovi byly tři roky, a vychovával ho až do jeho sedmnácti let. Jackův biologický otec nikdy nevstoupil do jeho života, takže mu otce nahradil můj manžel. I když ve skutečnosti jeho otcem není.
Nelíbí se mi, že mu Jack říká tati. Bydlíme v bytě, který jsme si koupili na hypotéku. Máme osmiměsíčního syna.
Dlouho jsem nemohla najít muže, se kterým bych mohla žít. Jako by nade mnou viselo nějaké prokletí. Sama jsem se s muži seznamovala i seznamovala. Na druhou schůzku se mnou však nikdo nepřišel. Nechápala jsem, co je se mnou špatně. Působila jsem mile, se smyslem pro humor a upovídaně.
S manželem jsme rychle našli společnou řeč, bylo nám spolu dobře. Na druhou stranu moje matka byla zcela proti tomu, abych si ho vzala. Zaprvé byl starší než já a zadruhé už byl ženatý.
Ve svém prvním manželství žil můj muž se svou ženou 14 let, pak si začali být cizí a rozvedli se. Když si můj manžel vzal svou první ženu, požádal ji, aby spolu měli dítě. Ona to však rázně odmítla. Poté, co ji opustil Jackův otec, mužům vůbec nevěřila, a tak se bála mít další dítě. I když byl velmi zodpovědný a důvěryhodný. Možná proto se manžel k Jackovi tak upnul. Choval se k němu jako k vlastnímu synovi a do jeho výchovy se zapojoval ještě víc než jeho matka.
Svého manžela mám velmi ráda. Je seriózní, inteligentní a slušný. Hned po svatbě jsem otěhotněla. Z této zprávy jsme měli velkou radost. Manžel měl úspory, a tak peníze investoval do pěkného dvoupokojového bytu v prestižní čtvrti. Chybějící částku jsme pokryli půjčkou.
Nyní mě i dítě živí a splácí hypotéku. A já zůstávám se synem doma.
Hodně jsem doufala, že mi manžel s dítětem hodně pomůže. Ale s dítětem tráví velmi málo času. Neprojevuje žádnou iniciativu. Neodmítá mi pomoci, ale o všechno se musí prosit. Žádám ho, aby se našemu synovi věnoval, aby si s ním hrál, aby mi ho pomohl vykoupat, nakrmit. Sám od sebe nedělá nic. Moje matka říká:
– Ale jistě! Ve 46 letech se nestáváš otcem, ale dědečkem! Co po něm chceš?
A s Jackem jsou nerozluční. Jack je student. Hrají spolu počítačové hry a chodí spolu na ryby. Neustále mají spoustu společných témat k hovoru a neustále se scházejí. Můj manžel se s Jackem baví mnohem víc než s naším malým synem.
Na druhou stranu je Jackovi 21 let. Hodně jí. Myslím, že ho maminka vůbec nekrmí, a proto toho u nás tolik sní. Jí úplně všechno!
Snažila jsem se o tom mluvit s manželem a on říká:
– Je ti líto toho jídla? Kup si dvě kuřata a uvař si je! Vždyť máme peníze! Vydělávám dost!
Manžel samozřejmě Jackovi také neustále finančně pomáhá.
Strašně mě to štve. Chápu, že Jack neumí hospodařit s penězi. Ale stejně se nedokážu smířit s tím, že v podstatě pomáhá cizímu dítěti. Kde mám brát sílu to všechno vydržet? Kdy to všechno skončí? Možná až Jack odejde? Ale kdy to bude…