Můj manžel chodí do práce, ale veškeré výdaje platím já – Jak jsem se dostala do této situace a proč…

Dobré zprávy

Můj manžel pracuje, ale za všechno platím já.

Ptáte se, jak jsem se dostala do téhle životní situace a proč jsem s tím vlastně souhlasila, ale odpověď je jednoduchá všechny ženy, co milují, jsou slepé. I já jsem byla slepá. Celý život jsem se snažila, vzdělávala. Máma mi od mala říkala, že když chci mít dobrý život, musím makat. Prý by žena měla být silná a samostatná, aby si v případě nouze poradila sama.

Zřejmě mě tohle její moudro vyškolilo trošku drsně. Když jsem randila s chlapy, byla jsem až moc nezávislá a moc jich o mě nestálo. V mojí době muži toužili po éterických dívkách, o které by se mohli starat a ukazovat jim své svaly a mužnost. Já si vždycky vystačila sama.

Pak jsem se vrhla naplno do práce. Byla jsem svobodná až do svých pětatřiceti, kdy jsem potkala Jaromíra. Je stejně starý jako já. Udivilo mě, že mou nezávislost bral s klidem. Tedy… nikdy na mě nenaléhal, abych něčeho nechala nebo mi s něčím pomohl, když jsem řekla, že to zvládnu sama. Nikdy mi nekoupil kytku ani mi nešeptal do ucha sladké řečičky, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě. Vedle něj jsem byla partnerka, ne princezna. Měla jsem tušit, jak drahá tahle rovnoprávnost nakonec bude vlastně to rovnost nikdy nebyla.

Vzali jsme se a Jaromír se nastěhoval ke mně. On sám byt neměl, bydlel s matkou. A já no, bydlení s tchyní jsem v žádném případě nechtěla. Slyšela jsem dost příběhů o tchyních, a žádný z nich mě nijak nelákal. První měsíc mi Jaromír ze svého platu nedal ani korunu prý musí splatit menší půjčku, kterou si vzal kvůli mámině operaci.

Neřekla jsem mu nic, byla jsem chápavá manželka. Jsme přece rodina ať tu půjčku splatí a pak to budeme řešit spolu. Jenže sedm měsíců se pořád nic neměnilo. Pořád prý málo vydělává, zkrátili mu úvazek nebo mu osud přihodil jinou překážku. Neustále jsem platila já: za jídlo, zábavu, elektřinu, vodu prostě všechno. Potom mi začal povídat, že šetří, abychom si koupili domek na venkově. Třeba na prázdniny.

Ale za celých pět let jsem neviděla jediný jeho bankovní výpis. Jsme přece rodina. Pak jsme se pohádali. Jak to, že ho živím už pět let? To není normální! Sbalil si batoh a jel zpátky k mamince. Fakt, prostě tak. Tři dny jsem to vydržela, ale pak jsem ho zas přitáhla zpátky. A znova stejný kolotoč. Ani korunu na domácnost pořád nic. A já už jsem fakt vyřízená. Chtěla bych utrácet peníze na ženské radosti, ale nemám volnou ani jednu korunu všechno dávám do domácí kasy. Co s tím? Mám požádat o rozvod, nebo se čekáním dočkám zázraku, že se Jaromír změní?

Rate article
Add a comment