Mám pocit, že tahle situace v mém snu vyvolá mezi mými odběrateli velké bouře. Ano, stydím se za to, co mi běží hlavou, ale nemohu se tomu ubránit. Jakmile si představím, co naši rodinu v blízké době čeká, chce se mi ronit slzy smutku. Jako by na mě padal stín melancholie. Jsme spolu už přes dvanáct let, oba pracujeme a máme dvě děti.
Moje tchyně, paní Dagmar, je už dlouho nemocná. Trápí ji revma i cukrovka. Navíc je tělnatá, takže je pro ni obtížné jen tak projít bytem. Bydlí sama v paneláku na okraji Prahy, a tak má s denními záležitostmi své potíže. Sotva zvládá postarat se o sebe, uvařit si něco teplého, uklidit kolem sebe. Každý týden jezdíme s manželem podél Vltavy k její šedivé bytovce, přinášíme nákup, já doma vytírám lino, vařím jídlo na celý týden a pomáhám jí při koupání. Je to jako zvláštní rituál, na který jsme si už zvykli chodíme tam, když nás práce moc nesemele, ale výjimky jsou vzácné.
Moji tchyni mám upřímně ráda. Sama vychovala syna, dala mu vše a vzdala se přitom vlastního štěstí ve 45 letech ovdověla a už si nikoho nenašla. Když jsme měli finanční starosti, pomohla nám její díky jsme zvládli splatit hypotéku v českých korunách. Nikdy bych ji nenechala na holičkách a své pomoci bych se nezřekla. Jenže můj muž nedávno přišel s nápadem: Až po novém roce, Dagmar se přestěhuje k nám. Už nebudeme muset každý týden jezdit k ní, péče bude jednodušší. A já budu mít klid. Tak pravil ve snu, jako by to byla největší jistota života.
Rozumím mu, ale ve snu se v hlavě odvíjí obrazy, jak se náš domov změní. V našem malém bytě na Žižkově jsou tři pokoje. Já s mužem máme ložnici, děti po jednom pokoji. Kdyby nastěhovali Dagmar, jednu místnost dostane ona a děti se rázem promění v soupeře každý touží po svém koutku. Mám strach to přiznat, ale tchyni vnímám jako tíhu, která nás dusí. A ve všech těch surreálných představách snu se ptám: co byste udělali vy, kdybyste byli v mé surrealistické situaci? Prosím, napište svůj hlas do prázdna.