Můj manžel a já jsme si adoptovali dvouletou holčičku z českého dětského domova. Mnoho lidí nám radilo, abychom to nedělali, ale my jsme neposlechli.

Dobré zprávy

Nikdy jsem nepoznala svého otce a maminka mě navštěvovala jen vzácně. Až po letech mi vychovatelé v dětském domově pověděli, jak jsem se tam vlastně dostala. Bylo mi asi rok, když jsem onemocněla zápalem plic. Vyčerpaná nemocí jsem úplně přestala plakat. Dny jsem tiše ležela v postýlce, pomalu odcházela, zatímco moje smutná máma popíjela rum v vedlejším pokoji.

Narodila jsem se do rodiny, kde matka milovala alkohol. Opíjela se celé dny a zvuk skleniček mě budil v noci. Sousedé se začali stěžovat na ustavičný pláč dítěte, a tak mě máma jednoho dne vzala do nemocnice. Když sestra otevřela dveře, naklonila se nade mě a viděla, že mi hoří oblečení. Plameny se snažili uhasit tři lidé. Ihned mě odvezli na urgentní příjem a léčili mi popáleniny. V celé té době mě matka nepřišla ani jednou navštívit.

Štěstí, které jsem poznala v dětském domově, mi zůstalo i později, když se mi narodilo první vlastní dítě. Dostala jsem vzdělání, práci, krásný, prostorný byt v Praze. Přinášel mi upřímnou radost. S mým mužem jsme se milovali jako rodina, které vlastní zázraky osudu. Jen jedno nám chybělo naše vlastní společné dítě

Proto jsme se s manželem rozhodli adoptovat dvouletou holčičku z dětského domova. Mnozí nám to rozmlouvali, ale my jsme neposlouchali. Vzali jsme ji k sobě, když jsme se přestěhovali do Brna, a riskovali možnost genetických nemocí. Ale od té chvíle byla úplně zdravá!

Každý den děkuji Bohu, že mám schopnost myslet za sebe a neposlouchat rady lidí okolo. Ani jedno lékařské varování se nenaplnilo moje dítě je zdravé a roste. Podle mého je příliš jednoduché svádět potíže dětí na špatné geny. Jako bychom popírali vliv péče a prostředí a házeli vše jen na biologické rodiče. Přitom dítě potřebuje především lásku a pocit, že je důležité, aby se z něj stal dobrý člověk.

Za pár dní slavíme pět let od Adélčiny adopce a já cítím strach. Miluji svého syna stejně jako Adélu, obě děti jsou mé vlastní rodiny. Přesto mám obavu, že Adéla zjistí, že byla adoptovaná, a těžce to ponese. Nevím, jak s ní o tom začít mluvit, když se to dozví. Bude to chápat? Děsí mě ta představa víc, než kdyby jí to někdo řekl dřív než já.

Rate article
Add a comment