Nikdy jsem neviděla svého otce a matka mě navštěvovala jen zřídka. Teprve mnohem později mi opatrovníci prozradili, jak jsem se dostala do dětského domova. Když mi byl asi rok, onemocněla jsem zápalem plic. Vyčerpaná nemocí jsem přestala úplně plakat. Několik dní jsem ležela tiše v postýlce a pomalu umírala, zatímco má smutná matka popíjela slivovici v vedlejším pokoji.
Narodila jsem se do rodiny, kde matka milovala alkohol. Celé dny pila a zvuk cinkajícího skla mi nedával spát. Sousedé si už začínali stěžovat na ustavičný dětský pláč, takže mě matka jednoho dne vzala do nemocnice. Když sestra přišla, aby mě vyšetřila, našla mě obklopenou ohněm. Mé oblečení hořelo a bylo potřeba tří lidí, aby plameny uhasili. Odvezli mě na pohotovost a ošetřili popáleniny. Během celé léčby mě má matka ani jednou nenavštívila.
Štěstí, které jsem zažila v dětském domově, mě provázelo i později, po narození mého prvního dítěte. Dostalo se mi vzdělání a získala jsem dobrou práci, spolu s prostorným, krásně zařízeným bytem v Brně. Bydlet tam mi udávalo obrovskou radost. Užili jsme si rodinné zázraky i bez pokrevní příbuznosti. Jediným nedostatkem bylo, že nám chybělo vlastní dítě
Můj manžel a já jsme se rozhodli adoptovat dvouletou holčičku z dětského domova. Spousta lidí nám to rozmlouvala, ale my je neposlouchali. Vzali jsme ji k sobě, když jsme se stěhovali do města, i když jsme riskovali možnost genetických chorob. Ale od té doby byla naprosto zdravá!
Dnes děkuji Bohu každý den, že mi dal schopnost myslet samostatně a neposlouchat názory ostatních. Ani jedno varování lékařů se neukázalo jako pravdivé moje dítě je zdravé a roste. Myslím si, že je až příliš jednoduché svádět životní těžkosti dítěte na špatné geny. Je to jako říkat, že za nemoc mohou jen rodiče a jejich genetika, a ne péče nebo podmínky, ve kterých žijeme. Dítě potřebuje především lásku a pocit potřebnosti, pak z něj vyroste dobrý člověk.
Blíží se páté výročí od naší adopce a já mám strach. Miluji svého syna stejně jako druhé dítě, které jsem porodila oba jsou moje rodina. Ale část mě se bojí, že Klárka zjistí, že byla adoptovaná, a špatně to ponese. Nevím, jak s ní začít mluvit, až to bude potřeba. Bude rozumět? Této chvíle se bojím víc, než kdyby se to dozvěděla od někoho cizího místo mě.