Můj kamarád a já jsme oba šedesátníci. Rozhodli jsme se nastěhovat spolu a druhý byt pronajmout.

Dobré zprávy

Procházely jsme noční Prahou, když jsme se rozhodly, že tohle je ten pravý nápad nastěhovat se spolu. Proč ne? Všechna znamení tančila pod pouličními lampami a náš plán najednou voněl samými výhodami:

Jsme samy. V šedesáti už nejde najít mužského jako koupit rohlíky v samoobsluze, a když už by člověk měl štěstí, otázku bytu by šlo přece vždycky nějak dohodnout. Děti a vnoučata si plují svými životy daleko odsud, v Ostravě či v Plzni, takže příbuzní budou rádi, že babičky konečně nejsou osamělé a nuda je rozpuštěná v hrnečku kávy. Když jsme byly mladé, bydlely jsme v jednom malém bytě v Nuslích. Jedna z nás měla tehdy mimino, druhá byla věčně ve škole, a stejně jsme to zvládly jaksi, přes náročné povahy. Takhle nás teď snové obrazy malovaly uklízíme společně, vaříme a vymýšlíme kulturní povyražení, abychom nezarostly v domácím prachu.

Finanční jistota! Všechny výdaje v korunách napůl, příjem z pronajatého bytu na Žižkově. Zůstaneme vždy v plusu, jako tři sedmičky na výherním automatu! Péče. Kdyby se někomu zatočila hlava, hned bude strážkyně v noci i ve dne.

Zdálo se to samé plusy, všechno samá cukrová vata.

Ale pak realita, maličko pokřivená, trochu jako v zrcadlovém bludišti na Petříně.

První kouzlo výběr bytu. Každá z nás chtěla zůstat v místech prosycených vlastním parfémem a zvuky starých hodin, každá měla ostré argumenty jako žiletka z reklamy. Já říkala, že svůj byt uvolním, ale v srdci jsem tiše bojovala o prostor tak, aby si Kamila nemyslela, že jí ustoupím na věky věků.

Pak jsme narazily na otázku kolik kdo vezme věcí? Sotva jsem začala stěhovat šaty a talíře, Kamila utrousila, že vytvářím z bytu sklad Ikei. Kam to všechno dát? Ve starém bytě by to s nájemníky mohlo dopadnout, kdovíjak…

Najaly jsme si proto za pár tisíc korun garáž na periferii Holešovic a uskladnily tam půlku nádobí a dědovy hrnky, plus pár lamp od bazaru. Konečně nájemníci klapli do prázdného bytu a nastal čas veselí. Jenže zábava měla zuby. Najednou mi připadalo, že Kamila zabírá vzduch byla domácím bohem a já jen host, co čeká, až někdo naservíruje čaj.

Společné bydlení se brzy začalo rozplývat jako vlažné pivo. Nebylo rovnocenné Kamila nechávala Savo ve špajzu, já bych ho strčila do spodní skříňky pod dřez. Pořád jsem ji musela poslouchat, byla v tom domě paní, prsten mocnosti ji pálil na ruce.

Naše chutě byly jak dvě řeky Kamila na vepřové, já brambory a sýry. Mlčela jsem, věřila její intuici. Časem jsem se přeučila a na své chuti zapomněla. Pak však přišel další stín můj spánek je lehký jako peří, zatímco Kamila usíná s televizí hučící do tmy. Ucpávky do uší mi v tom snovém bytě nestačily.

S každým dnem pokřivující nevýhody přebíjely sladké sliby. Zkoušely jsme hledat kompromisy v surrealistických kruzích diskuze, ale pak přišel zvrat: najednou Kamila ztuhla, oči jako naklíčené brambory. Plnila jsem její přání, a přitom v ní něco bublalo, co se nedalo chytit sítem.

Jednoho dne prostě přestala mluvit. Minula minuta, den, týden, mlčení jako vlak mizející ve sněhové mlze. Hledala jsem, čím jsem ji mohla urazit. Nakonec jsem se rozplakala přímo před ní. A Kamila také. Přiznala, že vlastně neví, proč je podrážděná.

A tehdy jsem to pochopila, jako by mi někdo šeptal do ucha: lidé musejí mít svůj byt, kde smí pravidla zůstat jen jejich. Je lepší potkávat se častěji na návštěvách, než žít společně v jednom snovém paneláku.

Zrušily jsme nájemní smlouvu a naše přátelství se najednou znovu rozjasnilo, jako když ráno konečně rozhrnete závěs a slunce je tam, kde má být.

Rate article
Add a comment