Můj bývalý přítel mě tajil před svými kamarády, protože podle něj „jsem nebyla na jeho úrovni“.

Můj bývalý přítel mě schovával před svými kamarády, protože prý nejsem na jeho úrovni.
Věděla jsem to už od začátku, ale i tak jsem s ním zůstala.
Pocházel z movité rodiny z malého města jeho otec vlastnil úspěšnou firmu, matka nepracovala, bydleli ve velkém domě a jezdili novým autem.
Já žil v obyčejné části Brna, pracoval jsem jako pokladní v supermarketu a doma jsem vypomáhal mamince s penězi.
Seznámili jsme se v kavárně, kde jsem si bral kávu před směnou.
On mi začal psát, volat a zval mě na schůzky.
Ze začátku bylo všechno krásné, i když trochu podivné.
Nikdy mě nevzal tam, kde potkával svoje přátele.
Vždy vybíral nějaké odlehlé a nenápadné místo, kde nás nikdo neznal.
Když jsme se procházeli v centru města a já potkal někoho známého, okamžitě pustil moji ruku a řekl: Pojď, projdeme tudy. Když jsem se ho zeptal, proč to dělá, odpověděl: Moji kamarádi jsou dost kritičtí, nechci, aby se šířily drby. Přijal jsem to vysvětlení, i když mě to zabolelo.
První skutečné poznání přišlo na jedné oslavě.
Pozval mě, hezky jsem se oblékl, koupil jsem si jednoduchou, ale pěknou košili.
Jakmile jsme dorazili, zašeptal mi: Zůstaň tady u baru, jen pozdravím pár známých. Minulo dvacet minut.
Pak čtyřicet.
Viděl jsem ho, jak se vesele baví, fotí se a objímá lidi.
Nikomu mě nepředstavil.
Když jsem se k němu přiblížil, zastavil mě rukou a řekl: Počkej chvíli venku. Tam mi pak vysvětlil: Jsou tu důležití lidé, nechci způsobil nepříjemnosti.
Postupem času začal pronášet čím dál bolestivější poznámky.
Třeba že mluvím moc prostě, nebo že bych měl změnit styl oblékání, a že fotky se mnou nebude dávat na sociální sítě, protože jeho rodina je hodně uzavřená.
Nikdy mě nevzal k nim domů.
Jeho rodiče jsem nikdy nepoznal.
Když jsem ho pozval na oslavu maminčiných narozenin, vždy to nějak odbyl práce, auto, únava.
Ale když měl v jeho světě nějakou akci, zmizel na celý víkend.
Jednoho dne jsem se ho přímo zeptal: Stydíš se za mě? Chvíli mlčel a pak řekl: To není stud jen pocházíme z jiných světů.
Ty jsi hodný člověk, ale moji přátelé žijí jinde.
Nechci, aby mě soudili. Tato slova mi něco zlomila.
Zeptal jsem se: A ty mě můžeš soudit? Jen pokrčil rameny.
Nejhorší bylo, když jsem na jeho profilu na Facebooku viděl fotky s jednou kolegyní dcerou známého právníka z města.
Restaurace, drahé akce, úsměvy, označení.
S ní pózoval a chlubil se.
Ze mě tam nezbylo ani slovo.
Když jsem se zeptal, odvětil, že je to jen kamarádka.
Pěkně jsme se pohádali.
Řekl jsem mu, že nebudu jeho tajným vztahem.
Odpověděl: Když ti to nevyhovuje, tak to ukončíme.
A tak se i stalo.
Rozešli jsme se tam.
Procházel jsem se sám pár bloků a plakal.
O týden později už byl oficiálně s tou ženou.
Já dál chodil do práce a občas zahlédl jeho fotky v drahých oblecích, z výletů a večeří.
Nikdy mi nenapsal omluvu.
Nikdy nepřiznal, že mi ublížil.
Dnes už vím, že jsem si celý rok hrál na kluka, kterého nikdo nevidí.
Toho, který existuje jen za zavřenými dveřmi.
Toho, kdo není dost dobrý na společnou fotku.
A to z hlavy nevytěsníš tak snadno.

Rate article
Add a comment