Naši rodinu tvořili moji rodiče, mladší bratr Petr a já. Když Petr odešel do Prahy, rozhodla jsem se zůstat doma s rodiči. Později jsem se vdala, Petr také a stal se hrdým otcem dvou dcer. I přes vzdálenost, kterou mezi nás vkládala D1, sem tam k nám Petr zavítal. A když jeho starší dcera trochu povyrostla, začala jezdit na návštěvy sama bez dozoru což mé rodiče někdy děsilo, ale mě spíš bavilo. Na její návštěvy jsem se vždycky těšila jako dítě na Vánoce a snažila jsem se, aby u nás měla pocit, že je princezna Jindřiška na zámku.
Jednou během její návštěvy jsme zabloudily do dlouhé debaty a já jí otevřeně řekla, jak mě trápí, že rodiče poslední dobou tahají peněženku víc, než by bylo zdrávo. Věřila jsem, že jako neteř mě aspoň vyslechne. Povídání se protáhlo do noci a ráno mě čekalo překvápko místo obvyklé bonboniéry mi strčila do ruky obálku s penězi, že prý tentokrát místo čokolády přinese pomoc. Nejprve jsem protestovala, protože jak známo, Češi neradi někomu zavazují, ale ona trvala na svém a nakonec jsem její milé gesto přijala.
Jakmile odjela, volal naštvaný bratr: prý s jakou drzostí si beru peníze od jeho dcery? Snažila jsem se vysvětlit, že jsem nic nežádala, že to byl její nápad, ale jeho to nezajímalo. Měl pocit, že jsem zneužila její dobroty a byl zklamaný, že jsem pro peníze nesáhla raději k němu.
Cítila jsem se nepochopená jak Werich v té scéně s kloboukem a chtěla jsem situaci urovnat. Poslala jsem bratrovi rovnou dvojnásobek zpět na jeho účet mínil, že udělám dobrý skutek. Ale od té chvíle jsme spolu už pořádně nepromluvili. Nejednou jsem přemýšlela, jak bych se zachovala, kdyby role byly obrácené, ale bratr prostě zůstal zaparkovaný na opačné straně. Z celé té epizody mi zbyl koktejl rozporuplných pocitů a bohužel i pocit, že rodinná pohoda dočasně odjela na dovolenou někam na Šumavu.