Naše rodina žila v podivném domě, kde okenice šeptaly za průvanů jména mých rodičů, malého bratra a mě. Bratr, Vojta, jednoho dne odplul ve snu do Prahy, zatímco já jsem zůstala doma, kde se pod střechou proháněly nespoutané stíny našich předků. Časem jsem se provdala, svatba mi připadala jako změklé máslo na chlebu, a Vojta taky vybral si ženu z města, která mu porodila dvě dcery, samé české víly s copánky plnými jehličí.
I když mezi námi ležely kroutivé koleje, Vojta se čas od času objevil přinášel s sebou vůni kolejí a mokré listí. Jeho nejstarší dcera, Anička, až dorostla vyšší než spíž plná kompotů, začala jezdit sama. Těšila jsem se na její příchod, jak se těší člověk na první jarní zpěv kosa. Vždy jsem se snažila, aby jí bylo u nás stejně pohodlně jako v hnízdě postaveném z peříček vzpomínek.
Jednou, když měsíc oblékal střechy do stříbra, jsme si dlouze povídaly. Vyprávěla jsem jí, jak mě tíží starost o rodiče, jejichž peněženky šustily už spíš vzduchem než bankovkami. Aničce jsem svěřila tichou myšlenku, že ten břímě nesu taky. Povídání nám vydrželo až do rána. Když slunce vytáhlo z trávy rosu, Anička mi místo obvyklých perníků a broží podala několik tisíc korun, prý abych ulevila svému smutku. Nechtěla jsem přijmout, ale její pohled byl pevný, jako kdyby jí tu sílu dali samotní pražští rodáci. Poděkovala jsem, srdcem plným rozpaků a vděku.
Ani ne týden poté, telefon vyzváněl delší než obvykle byl to Vojta a jeho hlas se tříštil o skleněné stěny sluchátka. Obvinil mě, že jsem využila dobrosrdečnosti jeho Aničky, že jsem jí vzala peníze, aniž bych se zmínila jemu. Vysvětlovala jsem, že to tak nebylo, že ta bankovka přišla z její vlastní vůle, ale jeho uši jako by se uzavřely do ulit z rozbitého porcelánu.
V náhlém záchvatu špatně pochopené viny jsem mu na účet poslala dvakrát tolik korun, vrátila jsem mu Aničku v drobných i papírových podobách. Od té chvíle jsme spolu už nepromluvili. Dotýkala jsem se v noci chladných povlaků a ptala se sama sebe, co bych dělala na jeho místě ale sny mě vždycky odnesly jinam, pod olšové aleje a za houpačky plné ticha.
Po celé té podivnosti mi zůstal jen divný uzlík v krku a stín neladícího tónu mezi mnou a mým bratrem, navždy zahalený v mlze cizoty.