Můj bratr nechce dát naši maminku do domova důchodců, ale zároveň ji nechce vzít k sobě domů – prý na to nemá místo!

Dobré zprávy

Už tři měsíce mi bratr dělá scény kvůli mámě. Od té doby, co ji postihl mrtvice, není ve své kůži. Všechno jí uniká, musí s ní pořád někdo být. Potřebuje péči. Je to, jako bych se starala o malé dítě. Mám práci, domov i vlastní rodinu. Jak tohle má skončit? Navrhla jsem, že bychom ji dali do domova pro seniory, ale bratr mě okamžitě obvinil z necitelnosti. A do toho ji k sobě taky nechce vždyť bydlí v bytě své ženy.

Kdysi jsme bývali stmelená rodina. Taková ta čtyřčlenná, jak má být. S bratrem jsme byli od sebe jen rok a rodiče nás měli už starší. Mně je dnes šestatřicet, bratrovi pětatřicet. Máma má sedmdesát dva. Dokud táta žil, bylo všechno v pořádku.

Pak bratr odešel studovat do Brna, zůstal tam, oženil se, já zůstala v Praze. Tam jsem se taky usadila. Nejprve jsem bydlela u rodičů, ale když jsem se vdala, s mužem jsme šli do podnájmu. Plánovali jsme vlastní byt a děti. Tak nějak jsme si to představovali.

Jenže před dvěma lety táta zemřel. Máma propadla smutku, byla sama a začala stárnout ze dne na den. Onemocněla a před půl rokem ji skolila mrtvice. Mysleli jsme, že je s ní konec, ale doktoři ji vrátili zpět. Ze začátku špatně mluvila, ruce i nohy neposlouchaly. Později se zlepšila, ale psychika se už nespravila.

Lékaři tvrdí, že následky jsou nevratné. Tak jsem se musela postarat já. S mužem jsme se nastěhovali k mámě do bytu v Holešovicích. Změnila jsem práci, přešla na volnou nohu, abych mohla být doma s mámou. Samotnou ji nešlo nechat ani chvíli. Ani když se zotavila fyzicky, nebylo to snazší.

Spletla si cestu, mluvila zmateně, ztrácela se, utíkali jsme za ní do parku, přemlouvali ji, ať se vrátí domů. Plakala, že prý ji čeká manžel. Naprosté zoufalství. Skoro nespím. Bojím se, že zas uteče. Práce vázne, nemohu se soustředit. Muž mi navrhnul dát ji do domova.

Je to neskutečně drahé, stojí to přes dvacet tisíc korun měsíčně. Ale když budu pořádně pracovat, dalo by se to utáhnout. A bratr by se měl taky podílet. Je to přece fér.

Dlouho jsem si to rozmýšlela, ale zjistila jsem, že už dál nemůžu. Jak dlouho se to dá vydržet? V domově budou mít mámu pod dohledem, s kompletní péčí. Zjistila jsem si podmínky. Šíleně drahé, ale není na výběr.

Zavolala jsem bratrovi do Brna, řekla mu, jak se věci mají. Doufala jsem, že pochopí realitu. Místo toho vybouchl jako granát.

Zbláznila ses? Chceš dát vlastní mámu mezi cizí lidi? Jak víš, že se tam k ní vůbec budou chovat dobře? Nemáš srdce! křičel do telefonu. Nebo ji chceš jen dostat z domu?

Snažila jsem se vysvětlovat, ale neposlouchal. Vydržela jsem to, nějaký čas to šlo, ale síly mi ubývaly. Nedalo mi to, šla jsem na to znovu. Jenže bratr nic nepřehodnotil.

Tohle já mámě neudělám. Vychovala nás oba, všechno nám dala. A my jsme s ní přece taky vyrůstali doma, ne v ústavu. Nikdy si nestěžovala, že je to s námi těžké!

Oba jí dlužíme vděk a teď to táhnu jen já. Jestli máš lepší nápad, můžeš si ji vzít k sobě. Tam ukaž, jaký jsi dobrák. Vybouchla jsem úplně.

Vždyť bydlím u ženy v bytě, jak bych jí mohl natáhnout vlastní tchyni? To si myslíš, že by se moje žena postarala o mou mámu? No tak proč si myslíš, že bych to měla zvládnout já a můj muž?

Řekla jsem, že klidně od mámy odejdu a ať si ji vezme on, když je takový moralista. Najednou váhal, vymlouval se, že má práci a nemůže si dovolit žádné rozptýlení. Prý to říkám jenom proto, že se chci zodpovědnosti zbavit.

Žiju v jednom nekonečném nočním můře. Na jednu stranu vím, že domov by ulevil všem. Ale zároveň se bojím navždy cejchu nevděčné dcery. Manžel stojí za mnou, myslí si, že by to bylo lepší pro všechny mámu, mě i naše manželství. Tam by o ni bylo postaráno. A my bychom mohli žít svůj život. Ten náš, ne její.

Dala jsem si týden. Pokud bratr nepřijede, rozhodnu sama. Ať si pak vysvětluje známým, že se o mámu nepostaral. Nikdo neví, jaké to je, starat se den za dnem o nemocného blízkého. Já to vím přesně. Už jsem na dně.

Rate article
Add a comment